Skorkoviny

Na cestě ke štíhlé linii jsem přečetla lecjakou knihu, Celý příspěvek →

Stáří není nemoc, stáří je životní poznání, opřené o vlastní zkušenosti. Celý příspěvek →

Přední český specialista v oboru endokrinologie a obezitologie uvedl v tisku, že Češi jsou dokonce třetí nejtlustší národ v Evropě, zanechá-vající za sebou jen Řeky a obyvatele bývalé Jugoslávie. Za obézního může být označen každý čtvrtý občan, nadváhu má šest Čechů z deseti. Škodolibě dodávám: „Bodejť by neměli, vždyť jen piva, co Češi ročně na hlavu spotřebují, co potravin do sebe vpraví, a jak málo se pohybují!“
O obezitě jako nemoci, dokonce globální epidemii, hovoří odborníci a statistické zdravotnické tabulky, v nichž má diagnóza skupinové číslo E-66. Tato nemoc sužuje lidi bez rozdílu pohlaví, věkových kategorií, profesí a etnických skupin.
Lékaři světa mohou bít na poplach jak chtějí, časopisy podávat pravidelně rady, jak se zbavit tělesné přítěže, ale pokud člověk v sobě nena-jde soudnost a motivaci s vlastním problémem se poprat a vypořádat, pak všechno, co již bylo řečeno, stejně zůstane v poloze hraběcích rad.
Zkrátka, obezita žije s námi, je jí s námi dobře, ale bohužel s sebou přináší závažné zdravotní problémy, zbavující nás radosti a plnohod-notného života.
Žádná dieta z nás kila trvale nesundá, žádné riziko chorob z přetížení vlastního organismu nebude dostatečným varováním, jestliže jedinec nebude chtít, mozek nebude bít na poplach a zároveň nebude na naše počínání dohlížet, usměrňovat je a korigovat.
Osobně se domnívám, že malá mozková příhoda je skutečně tím po-sledním varováním na cestě do světa, z něhož není návratu, před nadměrným hodováním, nedostatkem pohybu a přimhuřováním očí, ne-majících vidět naši realitu takovou, jaká ve skutečnosti je.

Není dne, kdy by média nepřetřásala otázky obezity ze všech možných úhlů, přístupů a zdravotních rizik. Američtí vědci našli, odhalili a prokázali obezitu u stále větší míry populace (nic nového pod slun-cem, stačí jen pozorovat okolí). Podle nich vyplývá z rostoucí míry blahobytu společnosti, která vedle běžných potřeb produkuje stále více potravin, dlouhodobých a krátkodobých nezbytností a pomůcek, usnadňujících nám pohodlný každodenní život. Lidé více vydělávají, tudíž vydávají více peněz za jídlo a potraviny a tím pádem více zkonzumují; nakupují lepší a modernější automobily, televizní přijímače, videa, počítače, a snižuje se jejich pohybová úroveň. Čili dostávají, na rozdíl od našich dávných předků, do nepoměru svůj energetický příjem a tělesný výdej pomocí pohybových aktivit. Česky řečeno, více jedí, než se hýbou. Jako by zapomněli na dávné přísloví – jez do polosyta, pij dopolopita, vyjdou ti naplno léta.

Dostává se vám do rukou knížka, která na samém začátku ani být knihou neměla, neboť ani já jsem neměla ambice stát se autorkou na českém knižním trhu; mám v sobě příliš mnoho pokory a nedůvěry v sebe samu, držící mě při zemi, ale na druhé straně existuje ve mně něco nedefinovatelného, něco, co mě nutí zkoušet psát pořád dál. Ohlasy a povzbuzující dopisy přátel a jejich přátel, kteří některé moje malé sa-mizdaty dokonce povýšili na knížečky, mi dodávají onu potřebnou sebedůvěru, že snad hlavu nemám jenom na brýle.
Základní myšlenky a první nápady ze mě vyšly během jediného víkendu ráz naráz, a pokud bych první náčrt měla přirovnat k porodním bolestem (jednu zkušenost mám), šlo o téměř bezbolestnou záležitost, a navíc milou; návraty do dětství, mládí, k prvním a dávným láskám a příjemné masírování mozkových buněk, abych z nich dostala dávno zapomenuté vzpomínky.
V pondělí jsem s počítačopisem spěchala k šéfredaktorovi místních novin, abych se pochlubila, co z mého kompjútru vypadlo (z mého pera nemůže vypadnout téměř nic, rukopis mám trvale poškozen psaním na klávesnici), ale byla jsem zaskočena jeho razantním chováním a přístupem. Po několika krátkých ukázkách mi text odebral jako dítě nespolehlivé matce, řka: „To tak, ještě opravovat! Budeš se v něm bůhví jak dlouho patlat a nakonec z toho nic nebude. Za čtrnáct dní začínám tisknout první díl.“
V průběhu novinového seriálu jsem chtěla oslovit jakoukoli ženu, kte-rá má nebo někdy měla podobné problémy s nadváhou jako já, vadí jí zbytečná kila navíc, trpí kloubními a svalovými bolestmi v důsledku korpulentnosti a nedostatku tělesného pohybu, ale skutečnost byla jiná. S radostí jsem naslouchala ohlasům příznivým a s malou nelibos-tí těm nepříznivým, které mě však zcela jednoznačně uvedly do obra-zu: „Každý si o svém životě a bytí rozhoduje sám; co, kdy a kolik bude jíst, jak bude vypadat jeho tělesná schránka a jaké zdravotní ne-duhy ho budou sužovat. Nemám patent na rozum, abych kázala víru ve štíhlou linii.“
Důkladně jsem zametla před vlastním prahem (nejlepší začátek všeho) a souhlasila s názory novinových čtenářek a přítelkyň: „Ni kázat, ni moralizovat, ni šířit zdravotně-společenskou osvětu, ale pobavit čtená-ře tím, co mohla v průběhu třiceti let na sobě praktikovat, vyzkoušet, vytrpět a překonat jedna neustále nespokojená ženská, aby se udržela šlank.“