Nevěřila jsem svým očím.U pangejtu stál přestárlý favorit zašlé béžové barvy, který prokazoval více než letité stáří postupující korozí. Dveře otevřené, špinavé potahy dokreslovaly celou ošuntělost a bídu interiéru. Na předním sedadle byl již usazen jeden pasažér… Asi třicetiletý Cikán.
A tom okamžiku nám oběma ukecaným cestujícím zároveň docvaklo – PRŮSER! Podívaly jsme se na sebe, abychom se ujistily, že se obě bojíme stejně. Ale přesto nás ani jednu nenapadlo, požadovat navrácení peněz a smluvenou dopravu odmítnout.
„Nasedat a jedeme!“ ozvalo se nesmlouvavě.
Poslušně jsme se usadily na zadním sedadle a hlavou mi běžely všechny filmy o znásilněných a zabitých stopařkách. Poslední případ zavražděné a ve škarpě pohozené studentky u Kopidlna ještě policie nevyšetřila a už bude mít na stole další, tentokrát dvojnásobný mord ženských, které se vůbec neznaly. Už jsem viděla jak si chlápci lámou hlavu nad tím, proč a za jakých okolností jsme se potkaly. Auto se pomalu rozjelo, zařadilo se pruhu a jízda s neznámým koncem se začala pomalu odvíjet.
Dokončení zítra.