Přijít o život je jednoduché

Mrtví již nikdy nikomu neřeknou, proč konali tak, jak konali.K některým svým životním skutkům se buď nepřiznávám vůbec nebo až po mnoha letech, kdy příběh „zakulatil“ své tvary.
Jednou jsem vyřešila „problém s autobusem“ tak, že v zápětí jsem věděla přesně jak mladé holky nebo ženské přijdou o život, protože standardní životní situaci vyřeší velice nestandardně, jelikož řešení v daném okamžiku se jevilo jako lepší a výhodnější.

Tom se mých plkacích návštěv v Praze zásadně nezúčastňuje a to je příležitost, kdy vyrážím sama a autobusem; cesta přijde levněji, odpadnou starosti s parkováním, v klidu si přečtu noviny, případně zdřímnu a příležitostně si mohu dát něco malého alkoholického. Obecně se u nás doma předpokládá, jak jsem odjela, tak přijedu. Vždycky to tak bylo, ale přesto se jedno netradiční řešení uskutečnila.

Už bylo pozdní odpoledne, když jsem v Praze na Florenci zjistila, že vypsaný autobus ze stání č. 10 požadovaným směrem nepojede. Než bych se pídila po informacích, skočila jsem na metro a spěchala na Černý Most, abych stihla alespoň nějakou linku. Na stanoviště jsem přišla ve chvíli, kdy přijížděl autobus, který ovšem požadovaným směrem jel přes všechny možné Kotěhulky a jízda měla trvat bezmála dvě hodiny. „Nu, což. Kdybys ho chtěla stihnout, nestihneš a buď ráda, že něco jede,“ říkala jsem si v duchu.
Kde se vzal tu se vzal na nástupišti podsaditý, asi čtyřicetiletý chlap v dopravácké košili a na celé kolo halekal: „Nejede někdo do Pecky? Nebo do Nové Paky?“ – „Proč se ptáte?“ aktivně jsem se dotázala. „Nabízím svezení, jedu až do Trutnova a mám tři místa v autě volné!“
Tentokrát se do úvahy zapojil i vnitřní hlas:„Slyším dobře? Máme naději, že se domů dostaneme o půl hodiny dříve?“
„A vy jste kdo, nedalo mi,“ abych krátce muže neproklepla.
„Dopravce, mám osobní, dodávku a mikrobus. Převážím lidi podle toho, jak potřebují.“ Jeho hlas zněl klidně, tmavé brýle měl posazené na hlavě a výraz očí nezvěstoval žádnou levárnu.
„Tak já se hlásím, kolik to bude stát do Jičína?“
„Rovnou stovku.“
„Dobře tady máte.“
„Já bych jela do Paky,“ špitla vedle mě stojící mladá žena.
„Tak vy to máte za osmdesát.“ Souhlasila a předala mu požadovaný peníz.
„A vy, slečno byste nejela?“ lákal ještě třetí.
„A za kolik by to bylo?“
„Za osmdesát.“
„Ne, tady to mám autobusem za sedmdesát.“
„Počkejte, a proč já to mám za sto, když jim jste to nabízel za osmdesát?“ pustila jsem se hlasitě a nemilosrdně do řidiče.
„Protože vy si vymýšlíte, chce vystupovat mimo autobusové nádraží.“
„Ale to je přece blbost. Mě povezete nejkratší cestu.“
„No dobře, uděláme smluvní cenu, tady máte zpět dvacku. Ou kej?“
„Jo, pořádku.“
„Tak dámy, jdeme!“ Zavelel muž a odváděl nás k silnici.

Dokončení zítra.