„Ale pojedete s námi pomalu, jo?Žádné závody, žádné velké předjíždění! Já se v autě s cizími bojím,“ zaškemrala jsem, aniž jsem si uvědomila, že o rychlost možná nepůjde.
„Auto je tak staré, že více než sto deset stejně nejede,“ usmál se mile šofér.
„A jak se vlastně jmenujete?“ Položila jsem mu logickou otázku.
„Tady to máte napsané dokonce s telefonním číslem,“ ukázal na kartičku pod předním zrcátkem. „Jsem od Dvora Králové,“ upřesnil.
„Já si to opíšu, pro všechny případy, kdybych vás někdy potřebovala,“ blafovala jsem se. Přeci mu nebudu vykládat, že pořizuju stopy, abych chlapům z kriminálky usnadnila vyšetřování.
„A kudy jedeme? Na Boleslav nebo Poděbrady?“
„Kudy chcete. Mám mimořádně dálniční známku, můžeme na Boleslav.“
„Jó? A kde ji máte nalepenou?“ hledala jsem kupón na předním skle.
„Pod pravým stínítkem.“
„Máte štěstí, fakticky kousek vidím,“ ale nepřiznala jsem, že její platnost nejsem stejně schopna pro zastínění určit.
„Já bych bez známky po dálnici nejel. Pokuta je mastná. Vezl jsem kunčafta do Olomouce, tak jsem si koupil na dva měsíce.“
Se spolucestující jsme po sobě vystrašeně pokukovaly. Abych zahnala chmurné myšlenky, pořád jsem něco na šoférovi vyzvídala.
„A toho pána jste sehnal kde?“ Smečovala pevným a rozhodným hlasem mladá žena, ukázala na cestujícího a nebylo pochybnosti o tom, že chce řádnou odpověď.
„Taky na autobusovém nádraží.“
Moc nás neuspokojil a další informace nebyly nikterak povzbuzující. Přesně cílenými otázkami jsem zjistila jaké povolání a kde dříve vykonával, rodinné postavení – stav, manželka, počet a stáří dětí, vyprávěl o svých velkých životních prohrách. Trochu jsem se zklidnila až před Boleslaví, když mou pohodu rozčísnul stupidní otázkou řidič automobilu: „A nechtěly byste do Liberce?“
„A je to v řiti. Tak přece, změna trasy pak znásilnění a mord!“ Probral se vnitřní hlas.
„Zalez, hajzle!!! Cos spískal, to si se mnou vyžer! Kdyby šlo skutečně do tuhého, budu předstírat střevní potíže, menstruaci, HIV, svrab, choleru, případně nemoc šílených krav. Snad bychom s mladou utekly,“ utěšovala jsem sebe a ego.
„Ne, nechceme. My jsme si zajednaly Jičín a Paku,“ znělo z mých úst klidně a vyrovnaně bez jakéhokoli náznaku paniky, když se rozblikala žlutá kontrolka pravé směrovky a auto pomalu sjíždělo z dálnice ve směru Trutnov, Nová Paka Jičín.
S potěšením jsem v duchu tleskala mladé ženě, která pořizovala další naše stopy. Volala mamce mobilem a vypověděla s kým a jak jede domů. Hovor v automobilu jsem udržovala, seč jsem mohla, abych ani snítkem ani chloupečkem nezavadila o téma, které by mohlo v mužích vyvolat jakoukoli naději na nějaké sexuální radovánky, případně na zastavení v nějakém odlehlém lesíčku. Jiskru života v nás potlačil majitel automobilu, když vyprávěl své problémy se soudy a s vězeňskou vazbou, do níž se dostal pro výtržnictví uskutečněné na tchánovi a tchýni. To jsme s mladou skoro přestaly dýchat a přemýšlely o tom, zdali spatříme ještě své blízké. Bylo jasné, že musím pokračovat v konverzaci, která se spíše podobala výslechu, čím jsem přesně odhadla momentální postavení řidiče na prahu bezdomovectví. Snažila jsem se ho mateřskými radami přesvědčit o tom, že jeho život má ještě smysl a že svou flintu hodil do žita příliš brzo. Nevěřil a jak se mi zdálo, ani nechtěl věřit.
Po sedmdesáti minutách jsem v pořádku vystoupila na sjednaném místě a domů jsem odcházela s velkou sebekritikou. Jen stydlivost mi brání uvést všechny peprné, sprosté a vulgární výrazy, kterými jsem se počastovala, jelikož jsem si nic jiného nezasloužila.
MSF, doma jsem se přiznala a slíbila, že už nikdy tímto způsobem nikam nepojedu!
P.S. Sledovala jsem několik dnů tisk a žádnou vraždu nehlásili; dívka bezesporu dojela domů ve zdraví.