Nemocnice – zdravotní bratr

Bez středního zdravotnického personálu by žádná nemocnice nemohla fungovat, ale muži ve velké míře mezi sestřičky stále ještě nepronikli.V jičínské nemocnici pracuje na středních zdravotnických postech spoustu mužů, ale kdo z nich je postaven na roveň vyškolených zdravotních sester, si netroufám odhadnout. Spíše bych je zařadila do kategorie lapiduchů – čili ošetřovatelů, kteří pomáhají manipulovat s pacienty, vyměňují prádlo, stelou postele, přikládají sádrové obvazy nebo provádějí jiné „technické“ práce.
Když se rána nehojí, musí pacient počítat s tím, že si v nemocnici poleží déle než plánoval. Řekla bych, že deset dní mě nechalo naprosto v klidu, ale každý další den navrch byl zkouškou nervů. I zželelo se panu primáři nervní pacientky a byla jsem propuštěna domů. Kdybychom zvládli převazovat dvakrát denně ránu, mohla bych chodit na kontrolu jednou týdně. Nabídku jsem striktně odmítla s vědomím, že by to asi nepadlo dobře. Kdyby mi Tom prováděl bolestivé úkony v operační ráně, nevím jak by to pro něj dopadlo a zdali by se při prvním pokusu nezhroutil. V odborném zařízení jsem to zkrátka vydržet musela, nejlépe bez naříkání a hekání. Nepříjemnosti jsem zvládala jen díky tomu, že jsem si s lékaři mohla povídat. Stačilo nahodit téma, má pozornost byla spolehlivě odvedena na vedlejší kolej a hned mi bylo veseleji na ošetřovně.
Zřejmě již nastal zlom zvratu i v mé léčbě, neboť na ověření stavu se mám dostavit až na konci týdne. Do té doby je můj Blíženec postaven do hlavní role zdravotního bratra.
Tománek se nelehkého úkolu zhostil naprosto profesionálním způsobem. Nejenže umí rychle a bezbolestně vyměňovat tampóny s hojivými medikamenty a krytí, ale i s velkým citem dokáže očistit kůži od nánosů lepidla od leukoplasti. To byste nevěřili, jak dnešní leukoplast drží a denně s obdivem pozoruji, co lidská – potažmo má kůže – vydrží.

MSF