Živý dárek

Když jsem vloni dostala od přítelkyně dárek na uvítanou v podobě keramické misky s kaktusy a sukulentem, ptal se vnitřní hlas s obavami: „Co s tym budeš robiť?“ A vzápětí se přidal Tom: „Těbůh, ty a kytky? Kdybych se o ně nestaral, tak v domě nemáme ani jednu.“ – „Nepřelitou,“ nenechala jsem si ujít poslední slovo na jeho uštěpačnou poznámku, ačkoli starost o zeleň doma i na zahradě jsem mu ráda a s vděčností dávno přenechala. Když jsem s dárkem osiřela, přemýšlela jsem o tom, komu bych misku věnovala jako putovní dárek, kterého se rádi zbavujeme, ale bylo mi líto kytky i kamarádky, která se s ní táhla autobusem přes půl Moravy a Čech. A tak mistička zůstala u nás doma. Posléze se mě ještě dostalo malé rady – nevšímat si, nechat být, do podzimku občas lehce pokropit sukulent a přes zimu nic. Umístit na stabilně chladné místo. Na jaře postavit na světlo a slunce a opět zlehounka kropit. Jaké bylo moje překvapení, jaká byla moje radost, když jsem objevila malilinkatý přírůsteček,

který na mě pošilhával zpoza rozloženého šanonu. Mám děťátko, miska neumřela, nýbrž z vděčností „porodila“. Každý den pozoruju výhoneček, jak se má k světu a jsem na sebe patřičně hrdá, a marně čekám pochvalu od Toma jako protiváhu prvotní glosy o tom, že ji neudržím při životě.

MSF a děkuji Jirkovi a Jarmile.