Patří spíše do rubriky Nechápu, nerez.Z návštěvy jsem si večer odnášela bílý nákupní košík, do něhož jsem si vložila kabelku, igelitku a malý dárek od přítelkyně – meziokenní vitráž se slunečnicí.
Vše jsem vrazila do kufru auta, nasedla jsem, uzamkla se v automobilu – co kdyby někde náhodou na křižovatce… atd.
Dojela jsem k domu a vystoupila. Vytáhla jsem košík, kabelku si navěsila na rameno, uchopila igelitovou tašku s nákupem a začala jsem hledat klíče. Ty jsem místo ve voze našla v kabelce. Poté, co jsem uzamkla vůz, všimla jsem si, že na předním sedadlem mám ještě jeden stejně velký koš s kyblíkem, v němž jsem měla kytky pro kamarádku. Abych s ním mohla manipulovat, odložila jsem první na plynový domeček.
Vytáhla jsem druhý košík, pobrala saky a spěchala domů za Tomem. Až jsem mu připravila tři narozeninové dárečky a zveřejnila další pokračování panenky Sandry, začala jsem hledat paky. Někdo – chodec (v horším případě soused!) možná motorista si vzal s sebou odložený košík s vitráží.
Několikrát jsem proběhla celý dům, požadované jsem nenašla.
MSF, příště se raději třikrát vrátím, než bych měla přijít o cennější věci. A dobrovolnému uklízeči přeju, aby si všeho užil!
Játo nemám 🙁 tentokráte jsem Tvým směrem nejel ,-)