Barbora Škrlová

Pokrývky hlavyod jednoduchých členek, přes šátky a klobouky až po excelentní výstřelky mají člověku chránit hlavu před povětrnostními vlivy, doladit oděv nebo dotvořit náš vnější obraz při různých příležitostech. Ovšem ne všem sluší všechno, co je zrovna v módě nebo po čem touží. Přestože jsem v dospívání vytáhla pouze do střední výšky, matka Příroda tento handicap vykompenzovala možností ozdobit hlavu čímkoli, co mi přijde pod ruku. Ať si dám na kebuli čelenku látkovou nebo kožešinovou, klobouček slaměný nebo kožešinovou toka, štítek nebo dokonce cylindr a buřinku, všechno mi sluší. Na druhou stanu je třeba si přiznat, jakákoli ozdoba hlavy spolehlivě zlikviduje vytvořený účes nadobro. Ráno nasazený klobouk odkládám pouze až po příchodu domů. Můj muž takové štěstí neměl. K jeho menší postavě se klobouky nehodí vůbec a v jakékoli kšiltovce vypadá buď jako Vladimír Iljič nebo čínský mužik z doby velkého socialistické revoluce. Přesto se bez nich při žádné práci neobejde; bez plátěné ochrany hlavy nevymaluje, zahradu neumravní křovinořezem ani řetězovou pilou, nevykoná žádné zednické a jiné řemeslné práce. Naposledy se chlubil modrým bavlněným kloboučkem. Nasadil si ho na hlavu, pusu roztáhl do širokého úsměvu, zamžikal očima a já jsem vydechla: „ Barbora Škrlová a lá třináctiletá školačka.“