Kromě archeologů,pátrajících po dávných kulturách ve svém okolí neznám nikoho, koho by zajímaly střepy, fragmenty či kousky keramiky, skla nebo porcelánu. Při objevování cidlinského náhonu jsme objevili mnohé poklady, které jsem obřadně brala do rukou, čistila a nakonec vystavila. Barevné zbytky malovaných pucláků a talířů, skleničky na léky, nebo kusy kameniny mě vždycky rozehřály, neboť nesly stopy duše svých uživatelů. Sehnat starý značkový porcelán ke každodennímu použití, je čím dál tím složitější; přibylo sběratelů a poptávka převyšuje nabídku. A že bych obcházela rodiny přátel, kama-rádů a známých a škemrala o památky na jejich ro-diče a prarodiče, považuji za vrchol nevkusu, k němuž se nikdy nesnížím. O to milejší jsou přípa-dy, kdy mi poklady spadnou přímo do klína. „Jste doma?“ ozvalo se v telefonním sluchátku, „za chvíli přivezeme střepy.“ Ptala jsem se Toma, jakéže to střepy má objednané. „Já žádné, ale tys říkala, než dají hrnky bezdomovcům, aby je raději dovezli k nám.“ Zanedlouho před vrátky stáli naši přátelé s velkou papírovou bednou plnou porcelánových a majolikových hrnků z poloviny minulého století a některé dokonce starší. Navrch jsem dostala tři malé panenky; Olinčinu nejmilejší
z doby II. sv. války, uloženou v papírové krabičce Massag-pen, dávné lesní nalezňátko a
krojovanou, která snad pamatuje krále Klacka.
MSF