Krátce před devátourozčísl poklidné ráno protivný zvuk domovního zvonku. Odemknu, otevřu dveře a u branky stojí menší človíček v zimní bundě, který se mi bez brýlí jeví jako chlapeček i jako holčička.
„Vem za kliku a vejdi, první koledníku,“ vybízím postavičku.
„Hody, hody doprovody…“ odříkala milá holčička, která si z misky za odměnu vybrala vajíčko.
„A jak se jmenuješ?“ vyzvídala jsem, protože jsem dívenku ještě nikdy neviděla.
„Vendulka.“
„A jak dál?“
„Kroupová.“
„Číslo popisné čtyři?“
„Jo,“ a vykulila na mě oči, v nichž se objevil záblesk překvapení.
„Brácha u nás byl loni taky jako první.“
MSF, ale to nebylo LONI ale už PŘEDLONI!