Albrecht z Valdštejna a jeho doba

Nedávno skončila velkolepá výstavaz doby třicetileté války a já jsem našla ve svém počítači fotky, které jsem chtěla zveřejnit, ale nadšení mě opustilo hned na výstavě, kde kromě mě fotilo zhruba dalších deset až chlapů, z nichž někteří doslova lezli po vitrínách a podle jejich aktivit jsem usoudila, že jsou rozhodnuti si nafotit všechny exponáty.

A co myslíte, že se stalo? Akorát mě nějaká ženská v civilu komandýrovala, že se to NESMÍ. Jako ukázněný člověk jsem schovala foťák do kabelky a měla jsem po náladě.

Výstavou jsem procházela s velkým zaujetím a zájmem jen do té doby, než jsem v prvním patře jízdárny objevila mohutnou masivní skříň či nějaký příborník. Dodnes přemýšlím o tom, jak rozměrný a těžký kus nábytku vytáhli na místo úzkým schodištěm.
Tom, aby zachoval tvář muže, který si vždycky ví rady, namítal, že dozajista nějakým zvedacím zařízením z přízemí výstavní síně.

A já jsem přišla na to, že mě stále více zajímá JAK SE CO DĚLÁ.

Naposledy jsem žasla nad tím, jaké procedury musí učinit soudce, aby na návrh státního zástupce uvalil vazbu na delikventa. V paměti ze čtyřhodinového náročného jednání (výslechy, zápisy) mi zůstal bod poslední – zavolat rodině, kde se jejich člen nachází.

MSF