Synchronicita, může být zábavná,pokud se tento stav týká lidí s nimiž jsem alespoň v občasném styku jako např. zde sice mě mrazí, ale říkám si: „Budiž.“ Ale pakliže překračuje očekávaný rámec, jsem více než nervózní.
Na konci roku jsem přemýšlela, jestli budu mít možnost odpovídat na otázky magazínu ONA Dnes, neboť došlo ke střídání novinářek. Včera jsem nevěřila svým očím, když jsem v poště našla mejlík s otázkou od nové paní redaktorky. Odpověď vyjde v pondělí 14. ledna.
Ovšem dnes to byla káva přímo od žida. Dopoledne jsem se doslova zasnila nad jedním spolupracovníkem z bývalého Agrokombinátu. V duchu jsem se ptala sama sebe, co asi dělá? Žije ještě? Naposledy jsme se letmo viděli před třemi lety, od té doby, žádná korespondence, žádné e-maily, SMS, nic. Napadlo, že bych mu měla třeba poslat přání k narozeninám, pokud si vzpomenu na jeho výročí. Ale pracovní úkoly a stres vytěsnily myšlenky na něj rychle a jak se zdálo trvale.
Ve dvě po pobědě se ozval telefon na pevné lince. Když jsem uslyšela jeho hlas a přání k novému roku, málem to se mnou praštilo. Počet let, kdy jsme se neviděli, zhruba odpovídal počtu hodin, které uplynuly od vyslání myšlenky.
MSF, původní nadšení ze synchronicity pomalu mizí…