Nejsem ochotna uvěřit, želetošní osmičkový rok mi přinese nečekané zvraty, neboť v letech s osmičkou na „prdelce“ se mi nikdy nic významného nestalo, protože mé významnosti se udály v jiných letech. (1962 nástup do ZŠ, 1982 narození syna, 1992 – druhá svatba, 2002 – stala jsem se autorkou.)
O to více je příjemné zjištění, že syn vyrovnal své „drobné“ vůči mé maličkosti, aniž by nějak mlžil, či se vytáčel, nebo dodatečně smlouval. Příjemná byl též plánovaná hodinka u kadeřníka, jehož výtvor na mé hlavě byl několikrát pochválen. Připadala jsem si, jakoby mi ubral minimálně pět let.
Ovšem ta největší příjemnost byla v podání mého muže, který na mě před kadeřnictvím čekal asi dvacet minut, aniž by se vztekal. Než jsem vytočila jeho mobil, klidně jsem si prošla dva obchody, vychutnávala pocit nového účesu a příjemného dne. Když jsem uviděla žlutou střechu našeho automobilu, srdíčko mi zajásalo, že nemusím pěšky přes půl města a zaplesalo v okamžiku, kdy mi nevyčítal lehkovážné zdržení.
MSF, přesně v rytmu mého přání – těšit se z maličkostí.
Aleko,málo to určitě nebylo. Úsměv nikoho nic nestojí, ale přesto se lidé v ČR málo usmívají.
Kdysi mě rozveselil jeden muž, který pravil: „Vy máte vždycky dobrou náladu, že?“ Po té, co jsem mu se slzami v očích a zajíkavým smíchem vyprávěla, kterak bába jela a nejela na kole přes přechod!
MSF
Dnešní první maličkost potěšující: Slečna v trafice, která se na mě usmála a popřála hezký den. Úsměv hezký, jak málo někdy stačí. I když – bylo to málo?