Nohy do „O“

V choulostivém věkupatnácti let jsem byla odeslána na speciální pracoviště orthopedie do Frýdku-Místku, které bylo široko daleko jediné v tomto oboru pro několik okresů. Sice si přesně nepamatuju důvod, pro který jsem tam byla odeslána, ale v tehdejší době se velice dbalo na správnou nožní klenbu. V čekárně bylo narváno, protože na jediný den v měsíci byla pozvaná děcka z několika okresů. Konečně jsem předstoupila před lékaře a předvedla dolní končetiny.
„Tak se na to podíváme. Zvedni levou a teď pravou. Máš příčně plochou nohu, budeš cvičit a v létě chodit bosa. Ještě udělej mírný stoj spatný. Ano, ták a pomalu dej nohy vedle sebe, aby se spolu dotýkaly kotníky, kolena a stehna.“ Lékař se zadíval a pak jen tak mimoděk pravil: „Máš nohy do ‘O‘, s tím se nic dělat nedá.“
Pro mé mladistvé sebevědomí to byla téměř morová rána, ale nikdy jsem se diagnózou nechlubila, neboť jsem byla pamětlivá citátu – mínění o sobě je infekční. Vždyť ženská má mnoho zajímavějších bodů, na nichž mužské oko rádo spočine a míst, kde rád ruku přiloží.
Když se po těch letech na své dolní končetiny dívám, musím přiznat, že nález tak hrozný není. Kotníky, kolena a stehna jsou pěkně srovnaná, jen lýtka se malinko odchylují, ale při troše námahy je též srovnám.