Definitivně odkládám noviny s datem 26. září 2007,jejichž první stránku zabírají fotografie z posledního rozloučení s hercem Josefem Vinklářem, rodákem z nedalekého Podůlší.
Za více než deset let pobytu na Jičínsku jsem se s ním nikdy osobně nepotkala, ale několikrát jsem ho zahlédla u šálku s kávou v předzahrádce jičínské kavárny. Naposledy jsem ho spatřila v sobotu dopoledne 1. září letošního roku pod markýzou cukrárny U Volfů. Uvědomuju si, že nekonzumoval nic, jen seděl se zkříženými rukama na hrudi a smutnýma očima pozoroval dění na ulici. Možná už tehdy se loučil naposledy s místy, která měl rád a do nichž se rád vracel.
Necítím se na to, abych komentovala jeho herectví a dílo, které po sobě zanechal, ale přidám jednu historku z jeho života, kterou mi vyprávěl elektrikář z Podůlší.
Před dávnými lety opravoval panu Vinkláři na chalupě elektrické vedení ve studni. Elektřina byla ve špatném stavu, a proto se musela znovu obnovit. Aby do rozvodné krabičky nenatekla voda, zalévá se horkým asfaltem. Přestože řemeslník si věděl rady a pracoval zručně, měl Mistr pocit, že by měl též přidat ruku k dílu. Práce se blížila ke zdárnému konci, když se pan Vinklář optal: „Mohu vám s něčím pomoci?“ – „Zkuste jestli je tér dostatečně rozehřátý.“ V ten okamžik strčil herec nic zlého netuše ukazováček do nádoby s hustou černou hmotou, vytáhl spálený prst a zaklel: „Áááááá, je to v pr… dneska hraju v Národním v historické hře a nemohu mít obvaz.“ Jak dopadlo představení jsem se nedozvěděla.
Myšlenky mi utíkají k jeho příteli malíři Vladimíru Komárkovi, který o něm říkal, že na chalupě dělal nejlepší řízky na světě, velké jako víka od hajzlu. Věřím, že si oba dneska vyprávějí o jídle a o tom, jestli je lepší milovat vnoučata vroucně nebo až když jdou do pr…
MSF
Někteří velicí dokážou žít jako ti normální…
Milé rozloučeníMyslím, že by se panu Vinklářovi líbilo …