Láska s důkazem

Ve skorce Kamení jsem se kdysi vyzvala k lásce ke kamení všeho druhu.
Psala jsem v ní.
Z balvanů nastojato preferuju před vysokými štíty hor pískovcové útvary Českého ráje, které pod vlivem povětrnostní eroze získaly oblé tvary a povrch, který v mé fantazii nabuzuje nevídané obrazy zvířat a pohádkových bytostí.
Ale ani ve snu by mě nenapadlo, že svou lásku budu muset prokázat in natura, sáhnout hluboko do kapsičky odvahy, nebojácnosti a srdnatosti, ale zároveň potlačit silné nutkání pudu sebezáchovy. A hlavně poslouchat toho, kdo to měl všechno na triku.
„Jestli nebude pršet, v úterý vyrazíme na Prachov,“ jen tak mezi dveřmi prohodil syn, aniž by se staral, jakou odezvu to ve mně vyvolá.
„Když bude pršet, brala bych prohlídku intravilánu, do něhož nemám normálně přístup. Dvouhodinová procházka by mě nadchla více, než se drápat k vrcholu,“ snažila jsem se přimět syna, aby případnou změnu plánu vedl v patrnosti.
Modlila jsem se několik dnů, aby alespoň malý vydatný deštíček pokropil pískovec, ale jako na potvoru bylo pořád hezky.

Ve sjednanou hodinu jsme vyrazili, ale místo určení jsem se dozvěděla až z telefonátu. Na otázku kam jdeme, odpověděl volajícímu, že na Císařskou. Nevěřila jsem svým uším, protože tuto chodbu zdobí vysoké a rovné věže, ale poslušně jsem běžela dál za svým synem.
Zkratkou jsme vyšli úzkými chodníčky plných růžového vřesu do tří čtvrtin Císařské věže. Vašek připravil nádobíčko a připevnil mě do sedáku, jeden konec lana upevnil na sedák a druhý si uvázal kolem pasu.

Ještě fotka před výkonem
a vykročili jsme.

Zůstali jsem stát na severní straně věže, rukou ukázal, kudy vede cesta k vrcholu a řekl památnou větu: „Lehčí už to nebude, obtížnost jedna,“ a zmizel na vrcholu.
Hleděla jsem na lano, které za sebou vytahoval. Čím více ho mizelo, tím více jsem se přibližovala začátku svého výstupu.
„Jsem připraven! Teď ty!“ ozvalo se nade mnou.

Opět cesta vypadala snadně, ale mé ruce jsou krátké, svaly slabé a zkušenosti žádné. Jestli platí zásada, že muži lezou silově a ženy technicky, mohu jen konstatovat, že můj styl byl výsledkem obou. Pomalu jsem se přibližovala za synem. Pokaždé když jsem provedla vytahovací pohyb trupu vzhůru, byla jsem lanem povytažena vzhůru. Bojovala jsem vehementně se strachem. Srdce mi divoce bušilo a Vašek nechápal, proč musím často odpočívat, abych nabrala dech a uklidnila se. Slunce na konci tunelu se ukázaly kořeny drobné borovice, po níž se sápaly moje ruce, abych si dopomohla k cíli.
„Nechytej se toho! Spadneš! Vždyť jsou jen v písku.“

Dořekl a stála jsem vedle něho na Císařské věži. Přivítal mě obligátním podáním ruky a já jsem se rychle usadila.

Pohled z výšky bez zábradlí mi fakticky vadí.
Zapsala jsem se do deníčku věže, Vašek udělal několik fotek, ale euforie s dobytím vrcholu se nedostavila. Necítila jsem nic. Měla jsem v sobě divné prázdno, neboť jsem nevěděla kudy se slaníme a pohled na kluka, jak přeskakuje z jednoho výčnělku na druhý mě znervózňoval. Chtělo se mi křičet: „Nechoď tam! Zpátky! Proboha! Spadneš!“ Ale jazyk mi zdřevěněl, neboť jsem si uvědomila, že svou loď života kormidluje sám a já jsem na ní jeho pouhým hostem, od něhož se neočekávají žádné komplikace a vůbec ne mateřské rady.

MSF, pokračování zítra.

Kamení viz Skorkovník, Eurolex Bohemia, a.s. 2006,
Foto: V.J.N.