Hověla jsem na latifundi v lehátkua poslouchala nepříjemný rachot malého sekacího traktůrku na trávu, když z čista jasna se údolím rozhostilo ticho. Tom běhal, kdesi v dálce kolem sekačky dostatečně dlouho, než jsem na něj zavolala: „Nepotřebuješ pomoc?“ Rukama mával na souhlas. „Ještě se ošetřím repelentem a běžím,“ zněla údolím odpověď.
Doběhla jsem na místo činu a viděla dílo zkázy. Aby měl vzorně vysekáno, najel na nezpevněné vyschlé koryto řeky a zadní kola traktůrku visela mimo úroveň.
„Uchop sekačku za rám a táhni,“ měla jsem vykonat činnost podle instrukcí. Třikrát planý pokus jsem zakončila slovy: „Chtělo by to nějaké lano!“ – „Tak zajdi pro auto, vytáhneme ji.“
Zanedlouho jsem se vrátila s automobilem a začalo tóčo: „Popojeď dopředu, couvnim, rejd doprava. Doprava jsem říkal! Ještě popojeď, couvni, rejd doprava! Co děláš, vždyť jedeš blbě!“ – „Když je tak chytrý, couvej si sám.“ – „Nekecej blbosti a přistav auto!“ Vyměnili jsme si ještě jednu dvě nelichotivé věty a sekačka byla připražena.
„Až řeknu teď, popojedeš na spojku. Rozumíš?“ – „Rozumím.“ Chotínek vlezl do strouhy, nadzvedl sekačku a volal: „Teď.“ Pustila jsem pomalu spojku, ale místo dopředu kola prokluzovala pořád na místě. „Nějak nám to nejede, asi zavaříme spojku, vehementně jsem ho upozorňovala. „Jak to víš?“ – Ty necítíš ten smrad?“ – „To je divné, že nám to nejede. Zkusíme to ještě jednou. „Než došel k sekačce, všimla jsem si, že mám zataženou ruční brzdu, kterou na poslední servisní prohlídce přitáhli tak, že nejde skoro používat. „Jedem!“ volal Tom. Odbrzdila jsem, pomalu pouštěla spojku a auto se v poklidu šinulo vpřed, aby malou sekačku vysvobodilo z nepříjemného sevření.
MSF, Tom si pořád myslí, že málo tlačil.
No právě,na to spoléhám. Jinak by mě zahlušil jako kolčavu. MSF
Doufejme,že nečte blog… (-;