Cídění stříbra

Stříbro cídím občaspomocí speciální vatičky, napuštěné nějakou chemikálií. Že bych z čistění byla nadšená, to tedy nejsem, protože efekt není taky rychlý, jak bych si představovala.
Dnes v rámci nahřívání zad na radiátoru ústředního topení jsem vytáhla jeden šuplík a zkoumala jsem jeho obsah, jestli v něm něco zajímavé nenajdu.
Kromě několika dřevěných ozdobných špulek od nití ze 70. let m.st., štrasového „obojku“, kamenů od přítel, vánočních slaměných ozdob, vonných tyčinek, nití, jehel a potřeb na pletení jsem objevila prastarou stříbrnou brož po babičce, která zrovna volala po ošetření.
Růžovou vatičku na cídění stříbra jsem natáhla na starý zubní kartáček a pustila jsem do díla. Když svítila jako nová, vytáhla jsem ze skleníku hřeben se stříbrnou rukojetí, zapalovač a rtěnku. Vše jsem podrobila důkladné očistě a prohlídce. Nakonec mě zaujala náplň v oné rtěnce, která v ní může být odhadem 40-50 let. Doba, kdy ji tchyně asi naposledy použila.
Čichla jsem ke krátkému rudému kousku, otřela o ruku a nakonec jsem si přetáhla rty. Své divoce rudé rety jsem zvýraznila leskem na rty. Vnitřní hlas neprotestoval a Tom nic neříkal, že bych vypadala nějak divně.
Už jsem vypila půl litru vody, jednu kávu a jak pozoruju, lesk je pryč, ale rtěnka (spíše se jedná o nějaký barevný lůj na rty) se drží jak uprchlík na Seychelách. Ať dělám, co dělám, mé rety jsou stále rudé.

MSF, budu vděčná za každou novou radu, kterak stříbro lehce cíditi.