Nutně jsem potřebovala nový kabát.No, spíše teplejší kabátek, který by se více hodil ke kalhotám než k sukni, nic předraženého, něco šmrncovního, co bych mohla za dva tři roky bez výčitek odložit.
Prošla jsem kdejaký obchod, ale všechny svrchníky vypadaly jako nedošité, neměly potřebnou fazonu nebo byly kožené s kapucí (mám).
V Mladé Boleslavi se mi za výlohou líbil elegantní černý flaušový kabát ke kolenům s asymetrickým zapínáním a zajímavými knoflíky. Ovšem smůla. Celý tento týden mají inventuru.
Dnes jsem ukecala muže, aby na zpáteční cestě z Prahy zastavil v Poděbradech, že se jen podívám. Vešla jsem do prvního obchodu a ejhle! Kabátek podle mých představ v barvě tmavé mědi, slušně ušitý (Poláci) a za velmi příznivou cenu. Co budu povídat, byla jsem nadšená, ale Tom se netvářil a dokonce pravil, že mi nesluší. Prý Vietnamci mají stejný v každém obchodě.
Odešli jsme s tím, že vyberu peníze (karty nebrali) a vrátím se pro odložené zboží. Než jsme došli k bankomatu, uskutečnili jsme prohlídku jiného obchodu s koženým zbožím. Pravda kabátků a sak měli nepřeberné množství, ale za tu dobu, co chodím v kůži nic moc. Tomovi svítili oči, prodavačka se snažila, co mohla, ale nenašlo se nic, po čem by mi srdce divoce tlouklo. Na rozmyšlenou – jestli tmavou měď nebo opět kůži, jsem si dala kafe se zákuskem a přemýšlela. Výběr dopadl přesně tak, jak dopadnout měl, protože ego radilo:
1. první myšlenka je správná,
2. v kritických situacích používej vlastní hlavu a
3. nedej se Tomem zviklat.
MSF, koupila jsem podle svého a byla Tomem doma pochválena!