Normální člověk pracuje, aby uspokojilsvé existenční potřeby; nebo pro radost z dosažených výsledků; nebo dokonce aby uspokojil svou touhu po seberealizaci.
Každoročním vánočním úklidem mám snahu se zbavit nánosů špíny a prachu, které za normálního provozu nestačím vnímat, ale zejména, abych připravila naše obydlí na oslavu narození Ježíška. V průběhu posledních tří volných dnů jsem gruntování zakončila, ale radost nemám žádnou a úklidem jsem se nikdy neseberealizovala. Špatná zpráva přišla během odpoledne – zrušení hodiny spinningu a tím možnost si vykompenzovat úklidovou depku. Domnívala jsem se, že ji nahradím krátkým večerním špacírem, ale špatně jsem vyhodnotila povětrnostní podmínky – byla jsem málo oblečena a zuby mi cvakaly jako krokodýlovi na kořist. Zakrátko jsem se s pokorou vrátila domů. Pro zahřátí jsem si připravila vanu s horkou vodou, zapálila svíčku, a otevřela Veltínské zelené z Neoklasu ročník 1998. V teplé vodě jsem meditovala nad tím, jestli věřící lidé nežijí lépe. Například ortodoxní židé, v době šabatu (od pátečního slunka západu do sobotního večera) nepracují, nevaří a dokonce ani zapálit oheň nesmí. Křesťané ctí neděli jako den odpočinku. Věnují se motlitbám, meditaci a duševnímu rozjímání.
Já jsem z toho nevykonala nic, ale jen se bláhově utěšuji, že možná v následujících dnech si vynahradím to, co jsem momentálně zanedbala.
MSF