S Jitkou se známea neznámé. Seznámily jsme před několika lety na divadelních představeních a od prvního okamžiku nám bylo zřejmé, ač v žilách nám nekoluje stejná krev, máme na mnoho jevů podobný nebo dokonce stejný názor. Nerada slyší, když ji říkám Jitulinko, ale je tak křehká, že jiné přízvisko se k ní nehodí.
=========
Nějaký automobil zastavil před domem a vzápětí se ozval zvonek. Rozsvěcím světlo nad vchodem a otevírám dveře.
“Jitulinko, kde se tady bereš? Pojď dál.”
“Pořád čtu o tvém žlutém sofa a zrovna mám trochu volna, abych ho mohla vyzkoušet.”
“Než si sedneš, co si dáš?”
“Černý čaj podle tvého synka Václava.”
“Vím, sáček zalít, krátce vylouhovat, ochutit krapkem mléka a dvěma cukry.”
“Kdybych si náhodou zdřímla, přinesla jsem nějaké krátké texty.”
Než jsem se stačila vrátit, Jitka spala a já jsem z připravené obálky vytáhla texty.
Generační problém?
Naše děti, prožívající právě svá pubertální léta, vidí v nás rodičích většinou bytosti nechápající, nepřející, nemoderní-zkrátka nemožné. Když hovořím s jedním okem své dcery, které na mě kriticky hledí z nejnovějšího abstraktního účesu, nebo se zády svého syna, který je zaměstnán neodkladnou prací na počítači (nejspíše akční hrou), propadám depresím a říkám si , co mám s těmito bytostmi společného, kde jsme udělali chybu ve výchově? Když za mnou ale přijde dcera a s nadšením líčí své pocity po přečtení nějakého románu, které jsou téměř shodné s těmi mými, nebo když spolu se synem posloucháme a broukáme si písničky od Beatles, Pink Floyd, nebo Rolling Stones, zažívám naopak pocity velmi příjemné. Takže docházím k závěru, že je vlastně asi všechno v pořádku a prostě se musím smířit s generačním problémem, stejně jako kdysi moji rodiče, a který za pár let čeká i naše děti a jejich potomky.
(únor 2000)
Řecké střípky
Vstávám rovnou do sluneční náruče. Chvíli se v ní tetelím, pak scházím k moři. Ponořím dlaně pod hladinu, trochu vody naberu a nechávám protékat zpátky, jako duhové korálky. Pak vstupuji opatrně do příboje, pár metrů jdu a usadím se na jednom kameni, jako na trůnu. Pozoruji tu masu stále se pohybující vody a napadají mě slova z Andersenovy Malé mořské víly – láska je jako moře: hluboká, strašná, nádherná. Mám korunku ze zlatých slunečních paprsků a připadám si také jako mořská víla. Je to slavnostní, krásný a příjemný okamžik. Kam se hrabe televize, fotografie, kino. Tohle je opravdové! Nic ale netrvá věčně. Nelelkovat, vrátit se na břeh, aby mě neviděli ostatní členové rodiny, kteří by jistě neměli pro mé počínání pochopení. Ale ten předchozí okamžik a pocit si ponesu v sobě a okolí vůbec netuší, kým jsem před chvílí byla.
Miluji stromy, zvláště borovice a pinie. Jejich štíhlost, výšku a hlavně vůni. Ta je pro mě spojena s Řeckem a několika prázdninovými pobyty. S pocitem klidu a odpočinku na mořském pobřeží. Olivovníky, tak typické pro Řecko se prý dožívají velmi vysokého věku. Zvláště jeden olivovník mě ohromně přitahoval. Byl to ten na ostrově Kós, pod kterým dle legendy sedával už Esculapus se svými žáky. oc nevěřím tomu, že to je ten původní strom, ale vypadá velmi staře, vznešeně a moudře. Nesmírně jsem toužila po tom dotknout se ho. Dotknout se někoho, kdo je tak starý, tak vševědoucí, kdo byl svědkem událostí dlouhé historie.
(srpen 2004)
Pěkné, vzpomněla jsem si na své chvíle u Jadranu a raději jsem nechala Jitku ještě odpočívat.
Na použitou obálku píšu vzkaz: “Jitunko, až půjdeš domů, zatáhni roletku a zabouchni venkovní dveře.”
MSF