Dnes s knihou Petra PiťhyJsem ve stavu, kterému se říká přetrénování. To nastává v okamžiku, když se cvičenec netěší na žádnou sportovní aktivitu a když ji podstoupí, pak má jeho ego jen negativní připomínky a ať dělá, co dělá, žádný slušný výkon nepředvede.
Včerejší spinning bylo jedno velké trápení, ačkoli nás bylo jen šest a koučoval Korďas. Při sebemenší zátěži mě chytaly křeče tu do stehna, tu do lýtka nebo kyčlí. Posilování jsem doslova odfuněla. A protože mi trenér Pavel poradil, jak se zase dostat do formy, vybrala jsem si alternativu – vynechat jeden trénink v posilovně. Svaly a mysl se zregenerují a bude zase fajn.
A tak se dnes povaluju na svém žlutém sofa, obložena polštářky. Při ruce mám konvici s čajem a na klíně nádhernou knihu, kterou jsem si v sobotu přinesla místo mražené ryby. Ačkoli byl na náměstí trh jako v kteroukoli sobotu, kamenné obchody kromě Vietnamců měly zavřeno. Místo obyčejného žvance jsem si domů přinesla tři knihy, zapůjčené od pana kaplana Petra Šabaky.
Jedna z nich je kniha, kterou napsal Petr Piťha/ Paměť a naděje Z pověstí Čech a Moravy, kterou vydala Universita Karlova v roce 2003, ilustroval Jiří Anderle.
V úvodu autor píše:
v knize, kterou otevíráte, není vůbec nic nového, protože dávné pověsti a mýty Čech a Moravy vyprávějí stále totéž. Mění se jen dobové zasazení vypravěčů. Od doby, kdy naše pověsti vyprávěl Alois Jirásek, uplynulo sto let. Zkusil jsem je napsat znovu, neboť jsme o jedno století bolavější, zdánlivě zkušenější, ale o nic moudřejší. Budete-li si tyto řádky číst, přeji Vám pár hezkých večerů.
Ano, dnes je právě třetí večer, který věnuji tomuto dílu. Předešlé dva byly velmi náročné, protože jsem musela Tomovi předčítat. Ačkoli mu sem tam hlava padla únavou, pokaždé, když jsem ztichla, probudil se a dožadoval se pokračování.
Stále jsem na začátku, ale souhlasím s autorem, že nejsme o nic moudřejší.
MSF, krásný večer.