nervů a napětí.Dnes jsem jela k panu doktorovi z Jičína do Semil mezi druhou a třetí. Snažila jsem se, abych se nezbláznila a ve zdraví dojela tam, kde jsem měla namířeno.
* Průjezdná hlavní komunikace Jičínem je v uvedenou dobu zarúbaná a auto se pohybuje předepsanou rychlostí 40 km za hodinu a noha je více na brzdě, než na plynu, ale
* konečně jsem byla na výjezdu z města kolem lipové aleje. Dojela a předjela jsem traktor, který si funěl přes celou šíři pruhu. Jen jsem manévr dokončila, přede mnou se na kole klepala cyklistka. “Do háje, nemůže baba šlapat alejí?” durdil se hlas. – “To víš, že nemůže, asi se chce nechat srazit,” uklidňovala jsem napružené ego.
* V Železnici na kritizované “třicítce”, kterou kdyby odstranili dnes, je pozdě, se zase rozčiloval Meďák, neboť jet na dvojku se mu vůvec nelíbilo, ale pokračovala jsem. Ve stoupání k Táboru mě málem klepla pepka – autoškola, pohyblivý retardér (avia s nákladem) a serpentiny. Vydržela jsem oba.
* Ovšem to, co vymyslela kterási “chytrá” hlava z Hořenska přes Nedvězí do Semil je minimálně na zabití, té hlavy. Zároveň opravují 3 mosty (slovy: TŘI), což presentuje zúžení vozovky, provoz v jednom směru, semafory. Do toho se pletou chodci, cyklisti a děcka.
V klidu mě držely informace typu – v Indiii je to ještě horší, spěchej pomalu, vždyť si můžeš ještě život užít, bourá jenom blb atd.
MSF