Lovcem Pampalinimse stane můj muž pokaždé, když spatří nějakého ptáka, který očividně do volné přírody nepatří. Kdysi jsem ho pobaveně sledovala jak lezl se stromu na strom, aby ulapil barevného papouška, který byl z nabyté svobody sice zblblý, ale ne natolik, aby se nechal odchytit.
Dnes v podvečer spatřil z automobilu u nás ve vsi na krajnici bílou korelu, kterak si pochutnávala na obilí, jenž cestu do sýpek ukončilo předčasně. A protože je ode jména nevěřící Tomáš, musel se na vlastní oči přesvědčit, zdali se jeho oči nemýlily. Pak jsem nevěřícně jsem zírala já, když se za běloučkým ptákem rozběhl. Ten pochopitelně na nic nečekal a s křikem popoletěl a opět spokojeně zobal zrní. To byl impuls k dalšímu pokusu, dostat se ptáku na křídlo. Už stál od něj na vzdálenost jen jednoho kroku, bystře vystartoval, natáhl ruku a zase vedle. Šťastná korela s hurdováním vzlétla a usadila se na drátech nad silnicí v místě, kde jsme stáli. Měl kliku, než zavřel dveře auta, plesklo něco velmi řídkého na kapotu našeho automobilu.
MSF, asi to byla korela zlomyslná