Lepší šminky než cigára

Bohužel až po desíti letech otřesného kuřáctví jsem pochopila a akceptovala ideu,že voňavé šminky všeho druhu jsou lepší než smradlavé cigáro. Mohla jsem se převlékat několikrát za den, prát jako v prádelně na kšeft, ale cigaretového pachu jsem se nezbavila.
Konec kuřáckých radovánek nebyl výsledkem mého zdravého rozumu, potažmo pokynů vnitřního hlasu, ale zbědovaného těla, jež prostřednictvím dotčených orgánů vyhlásilo revoluci, zásadní útrobní převrat! Když nepomohla hlava, muselo si tělo pomoci samo, protože v otázce kouření jsem byla skutečně hloupá, omezená a zaostalá; cigaret jsem se chtěla držet za každou cenu, ať to stojí, co to stojí, bez ohledu na stupňující se zdravotní obtíže.
Každý šluk v době nejtěžšího průduškového kataru chutnal jako vyjedený popelník. Příchuť odložených vajglů byla tak odporná, že jsem musela přistoupit na druhý pokus přestat kouřit. První ztroskotal na přátelském ponoukání spolupracovníků: „Dej si s námi práska, jen jednoho.“ Tu jsem si práskla po obědě, tu po svačině, tu po poradě, tu u ranní kávy. Za měsíc jsem jela v kuřáctví nanovo, jako alkoholik po absťáku.
Druhý pokus úspěšný byl. Cigarety mi přestaly chybět, ruce nezatížené ruce bílohnědým stigmatem zastaly dvojnásobek práce, zrůžověla a ozdravěla mi pleť, zjemnila se chuť a zvýraznil čich. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že fialky a jiné jarní kvítí skutečně voní a výstup do třetího patra lehce zvládnu.
Finanční přebytky jsem bez uzardění vkládala do kosmetických zkrášlovadel (moc jich tehdy na trhu nebylo), všemožných toaletních vod, deodorantů a voňavek. Vždyť všechna příjemně voněla a já také!