Sportovní dispozice

Vedle sklonů k přibírání na váze jsem též podědila sportovního ducha po mamce,která se celý život aktivně pohybovala v československé tělovýchově, ale po kom jsem zdědila nepominutelnou soutěživost a zarputilost, nevím. Možná dar matky Přírody.
Na základce jsem nesměla chybět v žádném utkání, ať šlo o vybijku, volejbal nebo atletiku. Vzpomínám na urputné volejbalové mače na domácím dvorku, které jsme vedli s děcky z baráku včetně některých dospělých, dokud bylo na míč vidět. (Letní čas v té době byl ve hvězdách.) Na gymplu jsem s dalšími spolužáky pravidelně před dopoledním vyučováním mlátila do míče přes síť tak vydatně, že jsem v první vyučovací hodině neudržela tužku v ruce a učivo jsem musela dopisovat odpoledne doma.
Reprezentovala jsem školu v atletice, a dokonce jsem vytvořila školní rekord v běhu na 600 metrů, ale už si nepamatuji, v kterém roce se ona významná událost stala.
Pravidelného sportování jsem zanechala s příchodem na vysokou školu; v té době jsem musela být IN. Kúřila jsem jako povstalec, vydatně a pravidelně; dvacítka spart za jeden den někdy nestačila! Nikdy jsem si nepřipustila myšlenku, že bych se zlozvykem skoncovala, protože jsem pro všechny případy měla při ruce mnoho pestrých a osvědčených výmluv, vlastní příjem, byt a svobodu rozhodování.
Každý, kdo má alespoň nějaké zkušenosti s nikotinem, ví, že se zmoženými plícemi se blbě sportuje.