Věřím, že některým čtenářům může přijít toto téma vhod, ačkoli je téměř po maturitních plesech. Nabízím povídku na pokračování, která byla u nás aktuální v roce 2002.Pokud by mně někdo před letošním dvanáctým lednem položil otázku: „A co valčík?“, určitě bych odpověděla něco ve smyslu: „Nevím, neumím, ale uměla jsem.“ Zaháněla bych trauma na duši a osypky bych mazala nejspíše psím sádlem. Ale po dvanáctém lednu radostně volám: „Krása, umím, zatančím! Radost nesmírná.“
Neklepejte si na čelo, ale strach z krále tanců jsem doopravdy měla. Ve vzpomínkách se mi vracely různé situace, v nichž moje sebevědomí při tanci valčíku dostávalo pěkně na frak. Poslední valčík ze středoškolského plesu jsem doslova protrpěla, protože Zdeněk natvrdo prohlásil: „Buď budeš tančit, jak tě vedu, nebo jdu na panáka.“ Ostuda. Další trapas byly pošlapané boty mého syna při pokusu o valčíkový krok na plese tanečních kurzů. Po jeho připomínce: „Mami, nebuď křečovitá“ jsme odkráčeli z parketu. Bylo mně trapně a synka jsem litovala, že má matku takové nemehlo.
Od svých devatenácti let jsem neměla prakticky žádnou příležitost, při které bych mohla klasické tance znovu zkusit, neřknu-li, alespoň trochu trénovat a pilovat, neboť oba mí manželé sice shodně, ale každý v jinou dobu prohlásili: „Na plesy nechodím, s tím nepočítej.“
Na druhé straně zase vím, že polka ani čardáš mi nikdy nečinily žádný problém a zejména diskotékové tance jsem milovala a vždy zvládala na výtečnou. Svůj největší úspěch jsem slavila v jednatřiceti letech na maďarské diskotéce, na níž jsem působila jako garde mladé blonďaté praktikantky Ivetky, kterou jsem měla na starost jako vrchní vedoucí dětského tábora. Vlastními tanečními kreacemi a správně podbarvenými pohyby jsem rozdováděla maďarské adolescenty takovým způsobem, že se našli dokonce i tací, kteří mi nabízeli noc plnou vášně!
Se svou obavou z maturitního valčíku jsem se svěřila paní Blance, která mně však kladla na srdce, abych určitě na maturitní ples šla, protože bych toho fakt mohla litovat.
Dokončení zítra.