Manželské etudy

Nikdy jsem neměla žádnou přítelkyni, s níž bych si vyměňovala informace a perličky z intimního života. Přesto jsem se kdysi setkala v nemocničním pokoji s Vlastou mající stejnou „krevní skupinu“ humoru a přístupu k životu. Na první pohled milá, seriózní až decentní, ale pod slupkou, energická se smyslem pro humor, s jazykem vybroušeným jako české sklo (ostré, ale krásné). Ať nám bylo na umření nebo nebylo, pod jejím velením jsme před vizitou musely být všechny namalované a růžovolícé, neboť jak pravila, základem zdraví je duševní a tělesná svěžest. Být nemocná, zbědovaná a nenamalovaná není žádné terno ani pro ženskou ani pro doktory.Potkaly jsme se po letech , usedly v malé vinárně, objednaly si kafe, dvojku bílého, slastně zapálily vytouženou cigaretu a pokračovaly v družné zábavě. Probíraly jsme nejrůznější životní témata, zlehka přešly k tématu domácí sex a sexuální touhy, představy a fantazie v manželství, které trvá druhou desítku let. Zapomněla jsem dokonce kouřit, když začala líčit, jaké signály používají s Pepanem, pokud si chtějí něco velmi, ale skutečně velmi významného, příjemného a radostného sdělit i manželském loži.
„To víš, má drahá, v pozdím věku, po přechodu je sex nejkrásnější. Žádné plodné, neplodné, plodné dny neexistují, premenstruační syndrom tě přestane trápit, ale libida se vždycky nedostává.“ Zbystřila jsem uši jako liška Bystrouška, pohodlně jsem se uvelebila v měkkém křesle, zapálila si další retko a očekávala jsem, co z ní vypadne. Nasadila zasněný úsměv a pokračovala.
„Nejvíce se nám osvědčily dvě základní etudy, které jsme s Pepanem pojmenovali společným názvem To jsem já.
Ta první spočívá v tom, že na dveře pokoje, ve kterém zrovna pobývá, klepu a hláskem jako kůzlecí maminka říkám – ‚ťuk, ťuk, ťuk‘ a s uchem na klíčové dírce čekám, zda nastane žádoucí odezva. Pokud se ozve vlčím hlasem – ‚kdo je‘ ? odpovídám ještě tenčím hláskem, ‚to jsem já, tvoje šukalka.“ Samým smíchem rozkašlala, neboť zrovna jsem notně nasála cigaretový dým. Po té, co jsem se, uklidnila pokračovala s bohorovým klidem dále.
„Ve druhé etudě se iniciativy ujímá Pepan. Já sedím v pokoji a on, jako by stetoskopem, klepe na dveře. Na mou otázku, kdo je, zvesela odpovídá – to jsem jáááá….., tvůj doktůrek z pohotovosti. Smíchy jsem se zajíkala a představovala si jejího velkého mohutného Pepu, jak volá: „To jsem jááá….“
Od setkání uplynulo mnoho a mnoho vody, ale přesto občas přemýšlím, jak mého muže naučit ty správné etudy, aby radostně a pln touhy volal :“To jsem jááá…….., tvůůůj …“