Kozačky od Bati I

Pohled z okna mně radostnou náladu zrovna dnes ráno nepřidal, a proto jsem prolustrovala svůj PC a vynesla na světlo boží veselou kozačkovou historku.Po mnoha letech společného života s Tomášem nevím, zda jsem převzala jeho škrťácké manýry, co se oblečení a obutí týče, nebo se ve mně naplno projevily spořivé vlastnosti mé babičky z otcovy strany.
Po důkladném zkoumání stavu mé zimní obuvi jsem došla k rozhodnému závěru, že nové kozačky bych určitě potřebovala, neboť ty staré mají své odslouženo a jsou akorát tak zralé na důstojné vyřazení z botníku a pohřeb v popelnici. Profesionální deformace mě udržovala v předvídavosti a podle zásady, první do botníku, první z botníku, jsem s jejich funusem nijak nechvátala.
Rekognoskovat nabídku dámských kozaček jsem započala v našem okresním městě a na jiných místech snad na počátku prosince. Od užaslých prodavaček jsem se dozvěděla, že jsem přišla s křížkem po sezóně, neboť ty nejlepší vzory jsou vyprodány, nové dodávky zimní obuvi již nebudou a pokud chci mít nohy v teple, tak musím vzít, to co je. V duchu jsem přemítala – než se spokojit s tím, co zbylo, tak radši budu chodit další zimu ve starých, odřených a vyšlapaných.
Bylo to zrovna před vánocemi, období hektických nákupů jídlem počínaje, dárky pro rodinu a pro přátele konče, když jsem dospěla k názoru, že je konec škudlilství a čert, aby v tom byl, kdyby nějaké slušné kozačky ještě někde v obchodě nebyly.
Asi to byl hlas s hůry, který mě poslal k Baťovi, obuvníkovi světového jména, o jehož otci, Tomáši Baťovi mně babička vyprávěla úžasné historky v dob První republiky, kdy pracovala v jeho proslulé továrně ve Zlíně.
Vtrhla jsem do prodejny jako ohař, který konečně vyslídil svou kořist. Jaké to překvapení, jaká roztodivná zimní obuv, dámské kozačky v široké paletě vzorů, velikostí a barev. Cenové rozpětí podle zásady přímé úměrnosti trojčlenky, čím lepší a kvalitnější, tím dražší. Srdíčko se mi samou radostí tetelilo nad nepřebernou škálou, peněženka se klepala strachem po diskrétním zjišťování cen, jen platební karta udržovala kamennou tvář a naznačovala – buď v klidu, snad to zvládnu.
Sympatická prodavačka mi snesla snad desatery páry požadované obuvi, z nichž jsem metodou postupného vylučování vyseparovala jeden jediný vzor italských kozaček z měkké černé kůže, na mírném podpatku, které příjemně obepínaly mé vytrénované lýtko. Při pohledu do zrcadla jsem v duchu konstatovala:“Ano, to je přesně ono. Dokonce i moje noha devětatřicítka vypadá minimálně o dvě čísla menší.“ Velkodušně jsem oznámila té sympatické ženě, která mi více jak hodinu věnovala mimořádnou pozornost: „Tyto beru a budu platit kartou. Jen pro zajímavost, kolik stojí?“ Obrátila kozačky a z etikety přilepené na podešvi přečetla: „Tři tisíce devět set devadesát devět.“ Zatmělo se mně pře očima, zalapala jsem po dechu, s kamennou tváří a smutným hlasem jsem pravila:“Já si to musím ještě rozmyslet.“ Pro změnu začala měnit barvy a lapat po dechu snaživá prodavačka. Celou prekérní situaci nakonec zachránil Tom, když s ledovým klidem prohlásil:“Pokud je potřebuješ, tak si je kup.“ Vydechly jsme obě, já i prodavačka. Klidná a spokojená jsem odcházela s objemnou igelitkou obsahující velkou krabici s vysněnými kozačkami.
Pokračování zítra.