V posledních třech týdnech s velkým napětím denně sleduji příběh nejmladší blogerky Lucinky, jejíž start do života se nějak nepovedl.Proč se nepovedl a kdo ho zpackal mi nepřísluší vyhodnocovat, neboť nemám podrobné informace a gynekologii a porodnictví rozumím asi jako koza petrželi; ví či tuší, že petržel je zdravá a chutná, ale netuší jak se pěstuje, ošetřuje a sklízí.
Vývoj zdravotního stavu prožívám velmi intenzivně a pořád přemýšlím, jak bych mohla rodině pomoci, ulehčit radou nebo nějakou pozitivní zkušeností.
==
Poté, co jsem si s maminkou Lucinky vyměnila několik osobním mejlů, byla jsem jednoho dne oslovena poptávkou po našich službách. Kdyby volal zástupce nějaké obyčejné neziskové organizace, ale zájem přišel ze sdružení APROPO v Jičíně, které poskytuje odbornou pomoc a služby rodinám s postiženými dětmi.
Byla to přesně tato informace o pomoci, kterou jsem podvědomě hledala, aby rodiče Lucinky věděli, že ze svou bolestí a trápením nebudou sami a v místě jejich bydliště se podobná organizace určitě najde.
Ze stránek sdružení mě nejvíce zaujal následující článek v rubrice PŘÍBĚHY
Jdeš-li po správné cestě, … od paní Ireny Bílkové, matky Honzíka (12 let – DMO)
Jedno irské přísloví říká: „Jdeš-li po správné cestě, to poznáš podle lidí, které na ní potkáváš.“
Já jsem měla možnost se osobně setkat a popovídat si s vynikajícím člověkem, s panem doktorem Zdeňkem Matějčkem. Chci vám předat jednu jeho myšlenku, která mně nejednou pomohla.
„Statečnost? Vybavuje se mi obraz rodin s postiženým dítětem. Rodin, které své dítě přijaly zcela bezpodmínečně a dovedly jemu a sobě vytvořit normální radostné prostředí. Trvám na tom, že hrdinství není jenom něco mimořádného udělat, ale také něco mimořádného vydržet, zpracovat a v dobré obrátit.“
A proto bychom měli mít radost i z mála, i z toho co se zdá být všední a obyčejné. I za to, pod čím se hroutíme, bychom měli být vděčni – osudu, přírodě, Pánu Bohu, či jakkoliv nazýváme to, co není z nás a co nemáme ze své moci. Vždyť bolest je výzva, výzva k cestě. K cestě, na níž však bílým šátkem mávat nebudeme!
Myslím, že slova pana profesora Zdeňka Matějčka platí pro nás všechny.
Přeji hezký večer.
Tak raději pohledej ještě nějakého Andělíčka, já dnes našla dva, zítra večer je naaplikuju:-)
Mod,někteří lidé by neměli nikdy skonat a souhlasím s tebou, že na hůř je vždycky DOST času.
BONALI
S panem doktorem Matějčkem se znám od doby, co se u nějj v Th. nemocnici léčil můj syn. Pravda, člověk nikdy neví, co všechno bude muset vydržet, naštěstí:-)
Pevně věřím tomu, že Lucinka bude mít pro život co nejméně handickapů, a vůbec prostě nechci ani pomyslet na to, že by mohlo být hůř. Na hůř je vždycky času dost!
🙂