APROPO na správné cestě

V posledních třech týdnech s velkým napětím denně sleduji příběh nejmladší blogerky Lucinky, jejíž start do života se nějak nepovedl.Proč se nepovedl a kdo ho zpackal mi nepřísluší vyhodnocovat, neboť nemám podrobné informace a gynekologii a porodnictví rozumím asi jako koza petrželi; ví či tuší, že petržel je zdravá a chutná, ale netuší jak se pěstuje, ošetřuje a sklízí.
Vývoj zdravotního stavu prožívám velmi intenzivně a pořád přemýšlím, jak bych mohla rodině pomoci, ulehčit radou nebo nějakou pozitivní zkušeností.
==
Poté, co jsem si s maminkou Lucinky vyměnila několik osobním mejlů, byla jsem jednoho dne oslovena poptávkou po našich službách. Kdyby volal zástupce nějaké obyčejné neziskové organizace, ale zájem přišel ze sdružení APROPO v Jičíně, které poskytuje odbornou pomoc a služby rodinám s postiženými dětmi.
Byla to přesně tato informace o pomoci, kterou jsem podvědomě hledala, aby rodiče Lucinky věděli, že ze svou bolestí a trápením nebudou sami a v místě jejich bydliště se podobná organizace určitě najde.

Ze stránek sdružení mě nejvíce zaujal následující článek v rubrice PŘÍBĚHY

Jdeš-li po správné cestě, … od paní Ireny Bílkové, matky Honzíka (12 let – DMO)

Jedno irské přísloví říká: „Jdeš-li po správné cestě, to poznáš podle lidí, které na ní potkáváš.“

Já jsem měla možnost se osobně setkat a popovídat si s vynikajícím člověkem, s panem doktorem Zdeňkem Matějčkem. Chci vám předat jednu jeho myšlenku, která mně nejednou pomohla.
„Statečnost? Vybavuje se mi obraz rodin s postiženým dítětem. Rodin, které své dítě přijaly zcela bezpodmínečně a dovedly jemu a sobě vytvořit normální radostné prostředí. Trvám na tom, že hrdinství není jenom něco mimořádného udělat, ale také něco mimořádného vydržet, zpracovat a v dobré obrátit.“
A proto bychom měli mít radost i z mála, i z toho co se zdá být všední a obyčejné. I za to, pod čím se hroutíme, bychom měli být vděčni – osudu, přírodě, Pánu Bohu, či jakkoliv nazýváme to, co není z nás a co nemáme ze své moci. Vždyť bolest je výzva, výzva k cestě. K cestě, na níž však bílým šátkem mávat nebudeme!

Myslím, že slova pana profesora Zdeňka Matějčka platí pro nás všechny.

Přeji hezký večer.

Příspěvek byl publikován v rubrice Aktuality. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

3 komentáře: APROPO na správné cestě

  1. Mod. napsal:

    Tak raději pohledej ještě nějakého Andělíčka, já dnes našla dva, zítra večer je naaplikuju:-)

  2. JANOVA napsal:

    Mod,někteří lidé by neměli nikdy skonat a souhlasím s tebou, že na hůř je vždycky DOST času.
    BONALI

  3. Mod. napsal:

    S panem doktorem Matějčkem se znám od doby, co se u nějj v Th. nemocnici léčil můj syn. Pravda, člověk nikdy neví, co všechno bude muset vydržet, naštěstí:-)

    Pevně věřím tomu, že Lucinka bude mít pro život co nejméně handickapů, a vůbec prostě nechci ani pomyslet na to, že by mohlo být hůř. Na hůř je vždycky času dost!
    🙂

Napsat komentář: JANOVA Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *