Na mezi cestou k naší chalupě stojí malá nenápadná jabloň. Odkud ji vítr přines se nikdy nedozvíme. Stejně jako nikdy neodhalíme, které zvíře se trusem zasloužilo o její zasazení. Jablůňka vypadá jako smutná osamělá žena, kterou nikdo nechce, o kterou se nikdo nezajímá; buď odešla od partnera dobrovolně nebo jí muž dávno zemřel a ona na tom božím světě zůstala úplně sama. Podle vyšlapané stezičky ve vysoké trávě jí dělá pravidelně společnost srnčí, které se v noci táhne údolím za potravou a za odpočinkem. Nikdy jsem si nevšimla, že by kvetla nebo měla nějaké plody. Až letos. Na sporé větvičce tenkého kmínku vychovala a do zralosti přivedla jedinou dceru – karmínově červené jablko.
Lituji, že jsem nevyslyšela její prosby, abych jí její milovaný plod ponechala, aby v divočině za temných nocí, skučícího větru, strašidelných zvuků a v nepohodě nebyla sama. Ale kdybych ho neutrhla já, stejně by ho zanedlouho shodila, protože v přírodě na rozdíl od lidí, když je čas, mláďata musí z domu. Donesla jsem dcérku jablůňky domů, nasnímkovala, rozkrojila
a ochutnala. Dlouho matička dceru doma držela. Pod tuhou slupkou se ukrývala dužina vonící po malinách, ale samotný plod byl již moučně přezrálý.
MSF
Myslela jsemuchovat ji pro další a další…. Pakliže jadýrko nebylo nedá se nic dělat
Nevšimla jsem si,že by jadérko jablko mělo. I kdyby mělo, neudělala bych nic, protože z jadýrka našinec může vypěstovat strom, ale plody jsou plané.
MSF
A co s jadýrkem jsiudělala…?
a tak je to kolikrát i s člověkem…:-)