Mariánská zahrada je kus boží krajiny
jihozápadně od Jičína.
Už by nás ani nenapadlo jezdit se „mačkat“ a stresovat do Českého ráje, a proto vyrážíme opačným směrem za krásami krajiny, sakrálními památkami, starými chalupami (je jich málo a pokud jsou, pak jsou ve stavu velmi zbědovaném) a za potěchou oka i duše.
Za plotem kovošrotu ve Vokšicích je instalován tento nádherný drak:
Autorskou ceduličku jsem nikde neviděla, ale mám podezření, že tvůrcem bude výtvarník Petr Heber z Jičína.
Cestou jsme míjeli poloodkvětlé makové pole, ale žádného zloděje opia – naštěstí.
Nejvíce jsem byla překvapena stavem obilnin. V minulých letech jsem už v polovině června tvrdila – žně to je konec prázdnin. Letos to vypadá minimálně na 14 denní zpoždění, ale ať si děcka nemalují, že půjdou do školy až v polovině září. 🙂
Fotografie dělá dojem zlátnoucího obilí, ale momentálně se nachází spíše na začátku stavu dozrávání a zlátnutí. Když se matka Příroda neumoudří, ale proč by měla, když se k ní chová člověk neuctivě, kdo ví, s jakým výsledkem letošní žně skončí.
Vnitřní hlas mě ponoukal k „nasyslování“ zásob mouky, ovesných vloček a obilnin, ale nevím, co bych s tím dělala. Když bude hlad, tak mě deset kilo mouky a nějakého zrní natrvalo nevytrhne.
MSF