O zlenivělé řidičce – dokončení

Situace se začala hrotitpřed koncem mé účasti, neboť vnitřní hlas bušil jako na festuňk: „Přece nepojedeš zpět staveništěm! To bychom byli doma až po setmění. Vrátíme se přes Nymburk, vzdálenost je stejná a na cestu se zeptáš.“ Dostala jsem ústní rady, kde v Lysé odbočit a kterým směrem pokračovat, ale přesto jsem si jista nebyla. Už ve druhé vesnici jsem položila kontrolní otázku dočasnému invalidovi u silnice, obdařeného dvěma dřevěnými berlemi. Městem sportovců jsem projela cíťákem a unikla proražení zadního nárazníku od nějakého pablba tmavé pleti, který se na mě lepil jak předvolební plakát na ceduli. Dokonce si nejsem jista, zdali jsem jednu křižovatku neprohučela na červenou. Žaludek plakal hlady, neboť ve společnosti obyčejně nejím, nervy byly napnuty k prasknutí a oči sledovaly směr Činěves. Klidu mi nepřidala ani dopravní nehoda motocyklisty a dodávky v jedné pravoúhlé zatáčce těsně za bývalým okresním městem. Naštěstí na přilehlém parkovišti stál muž, který mi s pobaveným úsměvem radil v další cestě a dodával tolik potřebnou odvahu k další jízdě. Bodejď by ne, když slyšel: „Abych se neztratila, jedu tudy správně do Jičína?“
Všechno by bylo O.K., kdybych po několika kilometrech nespatřila na osamělé křižovatce ukazatel Dymokury. Odstavila jsem automobil na polní cestě, abych se poradila s mapou. Ovšem nebylo s čím se radit, atlas jsem neměla. Sáhla jsem na mobil, že se zeptám drahé polovičky, ale po poslední hádce jsem měla více než dost odhodlání si pomoci „ŠAMA“. Vnitřní hlas mě uklidňoval: „Se obejdeme, ne? Nebudeme poslouchat výklad o nebezpečenství, které nám může hrozit a ještě bude protivný, že ho zdržuješ.“ V křižovatce jsem jako odhodlaná regulovčice zastavila první projíždějící vozidlo a na moje hoře: „Dobrý den, já jsem se ztratila. Nevím jestli do Jičína přes Dymokury nebo Činěves,“ jsem dostala odpověď. Kdybych bývala tušila před odjezdem, že se potáhnu k Jičínu po hlavní silnici tři čtvrtě hodiny v koloně, jejíž rychlost určoval až do Starého Místa kombajn Class, jela bych raději z Boleslavi staveništěm.

MSF, přijela jsem domů úplně vyčerpaná a můj obdiv patří těm, kteří se ve zdraví pravidelně vracejí z cest.