V podvečer jsem v areálu potkala Lenku, která spěchala na spinning s Alešem.„Lenko, vy jste vytrvalá. V takovém vedru a na stacionárním kole? Kolik jste už zhubla?“ Vysekla jsem známé poklonu a v duchu si myslela, jak ji to sluší. Měla nové brýle, účes, barvu ve vlasech, no zkrátka měla šmrnc.
„Deset kilo mám dolů, ale nějak se to zastavilo.“
„To chce klid, ono se to zase po čase zlomí. A co váš manžel, nemá strach na gauči, že mu vezmete roha?“ položila jsem mimoděk další otázku.
„Na konci prázdnin se od něj odstěhuju, všechno mu nechám; odnesu si jen svoje věci a věci pro dceru. Našla jsem si novou práci, školku a podnájem. Zkrátka odejdu a jemu to řeknu v posledním okamžiku, abychom se nehádali.“
Nevěřila jsem svým uším, že v sobě našla takový kus odvahy, aby definitivně opustila manžela, s nímž si prý roky nerozumněla a připadala si jen jako jeho služka. Nejvíc mě překvapil její věcný tón sdělení, podbarvený jiskřičnou naděje v hlase a v očích, že všechno se může v životě obrátit k lepšímu.
„Tak to už se asi neuvidíme. Ale jednu radu vám přeci jen dám. Když muž opustí ženu, stane se v očích jiných mužů hrdina. Pokud žena opustí muže, stane jeho třídním nepřítelem!“
MSF a Lence přeju šťastné vykročení v novém životě.