Deník Blesk včera barvitě vylíčil a popsal jeden denna chirurgickém sále známého centra pro krásu a zdraví.
Moc mě nepřekvapil kvapík, s jakým byly všechny zákroky prováděny, neboť čas jsou peníze a na soukromých klinikách, platí určitě dvojnásob.
Dovedu si představit, že bych si nechala zvětšit nebo zmenšit poprsí, asi žádné problémy by mě netrápily, všechno by vyřešilo dámské prádlo v potřebné velikosti.
Nechat si vyhladit vrásky, bych asi dozajista přežila v pohodě také, dokonce bych ušetřila za prádélko v nové velikosti.
Co si však nedovedu představit vůbec, je skutečnost, jak bych se „popasovala“ s odsátým tukem o jednu až dvě konfekční velikosti. Nejde o bandáž, kterou musí pacient snášet na svém těle asi šest neděl, jde o žravost a všeobecné chutě na jídlo, které po odsátí tuku v hlavince zůstaly. Nevěřím, že šťastně odsátá žena (to je zbavena t u k u a p e n ě z) má svou psýchu naprogramovanou na omezení příjmu potravin. Návyk na poslední jídlo do 16. hodin se u mě projevil až po 8 (slovy: osmi) týdnech docela krušného hladovění a za vydatné slovní podpory partnera. Dnes, když mám kruté abstinenční příznaky za sebou, mohu s úspěchem konstatovat, že by mě nikdo nedonutil něco po 16. hodině konzumovat a mě samotnou už to ani nenapadne.
Chápu lékaře, proč by ženám vymlouvali své operační zákroky, když jsou z nich velmi dobře živi, ale nechápu ženy, že mohou uvěřit tak ošidnému řešení obezity, neboť bez radikální diety mohou mít zpět odsátý tuk dříve, než vlaštovky odletí do teplých krajin.
MSF