Ejhle, díra aneb chybička se vloudila

Potkali jsme se v podvečer s Tomem u posilováků, jak říká a okamžitě jsem dostala záludnou otázku.Měl jsem u domu takovou dlouhou hliníkovou tyčku, nevíš, kde se poděla?“
Krátce jsem přemýšlela, u jakého domu má na mysli, ale takřka okamžitě se mi vybavilo několik „filmových“ záběrů z dnešního dopoledne.
Auto jsem měla zaparkované na zahradě, což je samo o sobě nezvyklé místo, které využíváme v době, kdy garáž slouží k jiným účelům. Vyběhla jsem na poslední chvíli z domu, abych stihla ve městě naplánované úkoly. Otevřela jsem dvoukřídlová vrata a vzpomněla jsem si, že je musím něčím zajistit, aby nelítaly do vozovky a neohrožovaly projíždějící automobily.
Vzala jsem tenkou asi metrovou hliníkovou tyč nachystanou na rohu stavení, kterou jsem se pokoušela zapíchnout do ztvrdlé země. Nedostala jsem se dál než nějakých pět centimetrů, když oko zálibně spočinulo na železné trubce pevně zatlučené v hlíně,

o níž rozum hlásil, že bude vhodný držák pro jistící prvek. Pracovala jsem rychle, soustředěně a ani mě ve snu nenapadlo, že tyčka v útrobách dlouhého polorezavého toulce zahučí jako kámen do vody.

„Já se to pokusím vytáhnout,“ kajícně jsem se loučila s Tomem, který tvrdil, že to nepůjde. Ani jsem se nenamáhala, protože když choť říká, že něco nejde, tak to přeci nebudu ani zkoušet.

MSF