Avizovaná bouřka se silným větrem dorazila krátce po osmnácté hodině a zahnala nás z poklidného lenošení na zahradě do útrob domu.
Během okamžiku se setmělo a než jsem stačila natočit „technickou“ vodu do kýblů, byli jsme bez energie, která má v našem stavení nezastupitelnou roli.
Nepamatuju, kdy jsem se tak bála. Být sama doma, asi bych si potupně vlezla pod postel. Vichřice lámala větvě na naší obecní lípě a já jsem hledala Pannu Marii.
Nakonec jsem vytáhla dvě. Lurdskou po babičce Marii a cidlinskou, nalezence z pozemku na chalupě a zapálila jsem svíčku. Nic jiného se nedalo dělat, jen věřit Tomovi, že za deset minut bude po všem. Za čtvrt hodiny jako mávnutím kouzelné hůlky ustal vítr, nebe se vyčistilo, déšť postupně ustával, v dálce ještě burácel hrom a vzduch se ochladil na příjemných dvacet stupňů.
Poté si matka Příroda uhladila vlasy, upravila zvednutou spodničku a rozevlátou sukni a nonšalantně vypustila: „No a co. Mohu snad mít občas hysterický záchvat, ne?“
„To jó, ale nemohla byste se jít vztekat jinam? Někde nejsou lidi. Když je u nás italská domácnost, zavírám okna a nejaskotám, aby mě všichni kolem slyšeli, víte, matičko?“
Ale matička neslyšela, byla bůhví kde. Podle toho jak se opět setmělo, usuzuju, že se brzy baba vrátí.
MSF