Vladimír Komárek v Železnici

Než jsem dnešního večera zhasla lampičku nad postelí,zaslechla jsem nepatrný šramot z vedlejšího pokoje se žlutým sofa. Ačkoli se mi vůbec nechtělo vstát, šla jsem se podívat. Otevřela jsem potichu dveře a na sofa podřimoval Vladimír Komárek s novým Šlofíčkem (jméno polštářku – pozn. aut.) pod uchem. Po nepatrném vrznutí veřejí sebou trhl a vzápětí se probudil zcela.

„Mistře, vás bych tedy nečekala,“ přivítala jsem svého hosta a přitáhla si pléd kolem ramen, poté co mě dostihl ledový závan.
„Nekecej, jak nečekala? Celé odpoledne na mě myslíš. Od té doby, co ses vrátila z výstavy Pavlíny Gardianové, si se mnou povídáš v jednom kuse,“ zlobil se naoko Vladimír. „Než bys duchařila, raději přijdu sám. Ty jsi někdy ve svých myšlenkách průhledná jako Jizera po jarním tání.“
Zastyděla jsem a zčervenala, protože myšlenku na duchaření jsem skutečně krátce oprášila. „Ajta, ajta, to bude na dlouhé lokty. Co si dáte?“
„Co máš, dáš.“
„Dáme krapet fernetu, co říkáte? Máme dvě nové likérky s konvalinkami pro vzácné příležitosti.“
„Na srdíčko tvrdý nesmím,“ rezolutně odmítl vzácný host, ale krátce se zamyslel a pravil „teď je to vlastně úplně jedno.“

Na malý stolík jsem položila stopičky s hořkým nápojem, usedla na otáčecí židli před medově žluté sofa a nabídla jsem přípitek svému hostu.
„Tak ven s tím, jak to dopadlo. Jsem napnutý jako guma v trenýrkách po kachně s knedlíkem a zelím.“
„Co máte na mysli? Výstavu Pavlíny?“

Pavlína Gardianová a Vladimír Komárek

„Jo, výstavu. Myslel jsem, že budu ještě na poslední chvíli pozván, ale žádný signál jsem nezachytil. Na blízku jsem pro všechny případy byl.“
„Jak na blízku? Kde byl? Jak byl?“ tázala jsem se nevěřícně.
„U Michala (Ščigola poz. aut.) vedle muzea jsem se stavil. Krásně jsem si tam mezi barvami odpočinul. Ten smrad já miluju, teď už nic nepotřebuju, jen si občas někde loknout trošku toho malířskýho fetu. Jen to vlhko, to je dílo jako ze socialistickýho Díla. Loupe mi v kostech tak, že se mi Pepa (Vinklář pozn. aut.) směje, aby mě starej nevyhodil pro velký kravál.“
„Mistře, to byla nádhera. Jak se zrovna vy, můžete ptát na takovou samozřejmost. Byl jste to přece vy, kdo ji uvedl do výtvarného světa. Nebýt vás, tak si dodnes maluje do archivu. Určitě by se vám Pavlína líbila. V černých pouzdrových šatech bez ramínek přijímala mezi vystavenými exponáty v kruhu přátel, příznivců a hostí gratulace s vděčností a s úlevou, že se jí podařilo zaplnit výstavní plochu.“
„Pouzdrový šaty si nech ke kávičce s kámoškami, na takové informace jsem už dávno mimo mísu, obrazy mě zajímaj.“
„Na dvě desítky převážně velkých pláten snů a fantazie ženy na pomezí mladosti a zralosti. Kdybych ji měla hodnotit podle díla, řekla bych jednoznačně – křehká duše.

A podle toho jak ji znám, je to krásná a silná žena, s pevným názorem na svou tvorbu. A to je přímo unikátní kombinace, co říkáte?“
„Když jsem její plátna viděl poprvé, myslel jsem, že sním. A když mi řekla, že si maluje pro sebe, málem to se mnou švihlo.

Taková škoda! Jsem rád, že mě poslechla a zraje jako dobré víno.“
„Vy o víně a my tady chlastáme ferneta. Ještě že ho tam bylo tak málo. A nevíte, kolik je hodin?“
„Co blbneš, hodiny jdou mimo mě. Ale podle světla bych řekl, že za chvíli bude kokrhat kohout a to já musím běžet, než mi starej zavře nebeskou bránu.“

Nepatrný závan větru krátce rozvlnil záclonu, v místnosti se ochladilo, zhasla jsem lampičku a šla jsem dospat neodespanou noc.

MSF, v odkazu najdete informace o výstavě.