Na lekci fitboxu jsem se přihlásila textovkou na poslední chvíli.Až na místě samém jsem zjistila, že sálová obuv vlivem Jobovy zvěsti o tragickém skonu milé dětské lékařky zůstala doma v regále, na což vnitřní hlas opáčil: „Přece se nevrátíš domů, něco vymysli! Což třeba návleky na venkovní obuv nebo zapůjčení cizích bot?“ – „Jsi se asi zbláznil, ne?“ a vytáhla jsem z kabely záchranné lano v podobě gymnastek, pro tento druh sportu dočista nevhodných. „Lepší než nic,“ poznamenalo ego, „kdyby ti to nešlo, odkráčíš středem domů, no ni?“ pokusilo se následně o chabý žert. Do tělocvičny jsem přiběhla poslední a můj oblíbený totem obsadili chlapi, kterých začíná na hodinách utěšeně přibývat a volné místo bylo pouze za „katedrou“. Kdysi jsem o Pepanovi prohlásila, že je lepší se na něj dívat než se aktivně boxování účastnit, jelikož je pěkně rostlý chlap a vede hodinu ve sportovním duchu bez zbytečných kudrlinek pohybových kreací. Nicméně jsem si uvědomila, že jeho totem je více nebezpečný, než školní lavice u učitelského stolu, z níž jsem se úspěšně přetlačovala s panem učitelem o právo natažených nohou. Kdyby mě Pepan nakop nebo trefil v zápalu boje do hlavy, asi by mě odvezli rychlou. Ale všechno dobře dopadlo. Zbavena prvních dvou kil tělesné hmotnosti a nadopovaná spalovači tuku jsem cvičila jako Bůh, aniž bych pokukovala po hodinových ručičkách.
MSF, kdo nevěří, ať běží do Fitclubu v Jičíně.