Miluju všechno, co se vymyká zažitým stereotypům, miluji divy přírody, jedinečnost lidí a jejich konání. Člověk nemusí jezdit bůhví jak daleko, aby v dnešní uspěchané době viděl kolem sebe výjevy nebo lidské postavy, které mu zpříjemní vnímání a spraví náladu. Potkávám a znám od vidění několik jičínských „figurek“, které na mé oslovení teprve čekají. Když jsem poprvé spatřila menšího staršího pána, vedoucího na prádelní šňůře krajem města dvě velké ovce, myslela jsem si, že jsem se buď ocitla v pohádce, nebo sním. Než jsem stačila vytáhnout foťák, dědeček i ovečky mi zmizely z očí. Kolikrát jsem se zahlédla ani nespočítám, ale dnes jsem měla štěstí. Potkala jsem je na rušné Hradecké ulici v Jičíně. Unikátní trio se vracelo z pravidelné procházky a mě bylo dovoleno nejen si pořídit fotografii, ale pan Malán mi krátce povyprávěl o svém párku věrných čtyřnohých přátel, kteří se řídí zcela svými biologickými hodinami. Nastane jedenáctá a na dveřích ohrady to zaduní pod jejich kopýtky. A tak jsem se dozvěděla, že město Jičín má kromě svého pohádkového starosty Humpála též Rychtáře, šestiletého vykastrovaného skopce, který si už o svém produkčním mužství nechává zdát. Marlenka v době našeho hovoru stála naprosto klidně a nezúčastněně, jak se na správnou ovci sluší. S trojicí jsem se rychle rozloučila v okamžiku, kdy Rychtář jazykem naznačoval, že by si na něčem smlsnul.
MSF