Film může i zabít

Že film může zabít, jsem si uvědomila při sledování filmu Slavnosti sněžek,podle námětu Bohumila Hrabala pod režijním vedením Jiřího Menzela.

K nějaké hloupé chorobě si do postele beru pokaždé časopisy, knihy, poslouchám rádio a když nic pořádného nenajdu, prohrábnu šuplík s DVD. Naposledy padla volba na již zmíněný film. Instalace notebooku proběhla překvapivě rychle a zanedlouho se začal odvíjet příběh obyvatel Kerska v dobách hlubokého socialismu.
Některé pasáže se mi zdály příliš dlouhé, ale vše začalo gradovat v okamžiku, kdy se myslivci rozhodovali o tom, jestli si mají divočáka nechat připravit s knedlíkem a se zelím nebo s šípkovou omáčkou. Několikrát jsem polkla naprázdno a pokračovala ve sledování. Další ránu chuťovým buňkám zarazila scéna, kdy řezník tajně žral vyuzené tyčky salámů a přikusoval točeňák. Však jim to říkal, že ho nemají pouštět k masu. Ovšem K.O. nastalo u scén, kdy se znepřátelené tábory myslivců nacpávají právě oním divočákem. Zejména detailní záběry na knedlíky, zelí potažmo maso mi přímo svíraly jazyk.
Být slabší povahy, asi bych do rána nevydržela. Ale na dnešní vycházce jsem běžela do masny a zakoupila několik vepřových pochoutek, které se báječně hodí k listopadovému počasí. Zítra se u nás vaří sulc a kroupy se zelím a brambory. Jídla, která nám v závodce nikdy nenavaří, ale která se u nás doma připravovala velmi často.
Mám výčitky svědomí, že budu nejspíš tím, co jím, ale neberu si to k srdci, neboť člověk a prase nejvíce podobni jsou. A jednou za čas žádný poklesek proti zdravé výživě není určující.

MSF, jestli si léčité nervy, určitě se vyhněte nervy drásajícím filmům!!!