Když máš ruce levý, nediv se, že máš bebí; vtipná glosa Haliny Pawlowské mě provází pokaždé, když si způsobím menší či větší újmu na zdraví.Bystré manželovo oko si všimlo, že metalizovaný lak našeho žlutého miláčka se pokouší zneuctít nějaký vagabund (neplést se značkou Vagabond). Jelikož do úzké garáže nezacouvám, je pro mě rychlejší s vozidlem přes den parkovat na zahradě.
Vůbec není pro mě žádný problém vjet na vymezenou zelenou plochu, couvnout a nechat auto ve směru výjezdu. Problém bývá s železnými vraty, které i v mírném větru jsou ochotny právě projíždějící vozidlo zčistajasna cvaknou mezi sebe a tím ho zostudit ještě více.
Abych ochránila autíčko a sebe před případnou sprškou Tomových nepublikovaných výrazů, hledala jsem něco, čím bych bráně zamezila v nekontrolovaném pohybu.
Vytrhla jsem ze svlačcových spárů tuto starou otřesnou židli,
jejíž občasnou funkčnost zabezpečuje volně položený kus betonové dlažby. Opatrně jsem ji zespodu uchopila a zajistila výjezd. Ovšem když jsem uzavírala zahradu, nemyslela jsem na židli, ale na úkoly které jsem měla vyřídit. Popadla jsem stoličku za límec a zatmělo se mi před očima. Betonový prevít sklouznul na mé prsty na nohou. Palec už mám teď černý jako kosák peří a ostatní prsty dodřené. Čím menší je bolest, tím větší je cukatura. Běžnou prohlídkou jsem usoudila, že kůstka není zlomená žádná, ale plné boty neobuju alespoň týden.
MSF a myslete na to. co děláte.