Liduška – panenka x7500

Můj opravdový život začal 11. června 2008,kdy jsem byla zakoupena zrzavou paní v malé firmě s hračkami, kde před tím sháněla oblečky na své panenkovské ratolesti. Vůbec na můj nákup nepomýšlela, kdyby si její přítelkyně neposteskla, že NIKDY v životě neměla žádnou mrkací panu, neboť je máma tří kluků a ti si s panenkami nehráli ani náhodou.
Jsem nohatá, barevně vyladěná a stále dobře naladěná. Mě a moje sestřičky šijí ve veselých barvách jako přes kopírák ve veliké zemi, která má tolik obyvatel, že jejich stát dokonce reguluje (naštěstí) jen lidskou porodnost. A tak tam přicházíme na svět doslova na běžícím pásu a pod rukama šikovných drobných žen. Hlavu máme z tvrdého plastu a tělíčko nám ušily tak rychle, že jsme se nestačily ani naučit jejich řeč.
Po dokončení nás jednotlivě šoupli do igelitových futrálů, v němž jsem zažívala nepředstavitelná muka! Dýchat se skoro nedalo a kdybych neuměla šetřit s kyslíkem, asi bych vám nic nevyprávěla. Potom nás naskládali do papírových krabic, ty do kontejneru a hurá na lodní překladiště. Několik týdnů jsme se mačkaly v podpalubí zaoceánské lodi. Nesměly jsme mluvit, abychom na sebe neupozornily rozličnou havěť a dva černé pasažéry. Měli všichni strašný hlad. Nevím, jak by si na nás smlsli; zástěrka z novodobého krešlaku, vlásky z umělé příze, tělo vyfutrované výplní, která se jíst nedá a zbytek oděvu si o bavlně mohl nechat zdát. Ale my Číňanky s bělošským kukučem se nepotíme! Než nás spakovali, vdechli nám trochu jejich živé vody, a proto víme, jak máme zacházet se svým potem. Musíme si ho šetřit, abychom na stáří netrpěly demencí, prý po nějakém Švýcarovi.
Do České republiky nás nechala dovést obchodní firma, která sídlí ve městě, proslavené více než panenkami výrobou kočárů, osobních automobilů, ale zejména těžkými nákladními automobily.
Na vnitřní stranu zástěrky nám našili visačku se jménem dovozce, připevnili srdíčko z papíru s nápisem „Tvoje panenka“ a opatřili obchodní značkou x7500.
Zanedlouho jsme zase cestovaly; rozvezli nás dodávkami po malých skupinkách do všech koutů Čech, Moravy a Slezska a my jsme čekaly na své majitele. Spolu s několika dalšími sestřičkami jsme přicestovaly do velkoobchodu v Rumcajsově. Měla jsem štěstí v neštěstí. Záhy mě milá paní Ludmila, vysvobodila z igelitu a pověsila mě jako obchodní vzorek za šňůrku ve vlasech na výstavní tabuli. Co vám budu povídat, moc pohodlné to nebylo; byla jsem s ostatními hračkami v malém skladu a když napadl sníh, byl mi neprodyšný oděv dobrý.
Jednoho dne v létě se k nám přihnala paní Opice, prý shání pro jinou paní Opici k narozeninám nějakou mrkací panu. Po krátkém výběru si mě vybrala a v papírové tašce si mě odnesla domů. Zkontrolovala moje náležitosti, trochu se mnou pomuchlovala, dala mi jméno Liduška a nakonec mě vyfotila.
Už mě čekal jen transport zpět na Moravu. Představte si – zabalila mě jako nějakého fakíra do papírové krabičky, přehnula mě v pase, nohy přitlačila k hlavičce, přibalila papír s blahopřáním a odnesla na poštovní úřad. Ani hnout jsem se nemohla! Kolena mě tlačila do čela a veliké boty překážely. Naštěstí hned na druhý den mě někdo vyzvedl z pošty a donesl oné paní, která má 14. června NAROZENINY.
Dokonce jsem jí připravila malé překvápko. Jen rozbalila balíček, v plné parádě jsem na ni jukla a několikrát zamrkala. Viděla jsem, že je dojatá a já jsem se samým štěstím zajíkala. Sedím u ní na pracovním stole a pozoruju dění. Učím se čééésky a jde mi to moc dobře. Po neděli ji poprosím, aby mi něco zazpívala, když může zpívat ve třech sborech, tak jí to snad nic neudělá. Možná i nějakou malou etudu vykouzlí, než půjde na zkoušku ochotníků a třeba i básničku vymyslí.

Milá Opice, MSF, BONALI a hezké narozeniny!!!