Klíšťátko domnělé

Děsím se tvorů, kteří roznášejí smrt nebo nemoci, které mohou s našim životem krutě zamávat. Jedním z nich je cizopasník klíště obecné (Ixodes ricinus).Sice nejsem stará jako černé uhlí, Bílou horu ani zavření vysokých škol v devětatřicátém nepamatuju, ale pamatuju doby, kdy jsme celé prázdniny pobývali na chatě v Oderských vrších a z občasného zakousnutí klíštěte jsme nikdy neměli žádné následky.
Co minulo mě, neminulo mého syna. V patnácti letech prodělal klíšťovou encefaliditu. Ačkoli se před tím pohyboval v zamořené oblasti jižních Čech, cizopasníka chytil ještě dříve na Vizovicku. Naštěstí byl v péči bdělé babičky. Když zjistila, že se vnuk z postele nezvedne a hlavu na prsa nedá, volala rychlou. Díky zdravotní péči přežil kluk útok nepatrného vraha.
Znám i několik případů následků lymské boreliózy, nemoci, která poznamenala mladé i staré lidi na celý život.
V pátek podvečer jsme náš central park podrobili pravidelnému sestřihu, abychom udrželi trávu v patřičných mezích, neboť kdo jednou zaváhá, s přerostlou trávou se nedomluví.
Při večerním mytí jsem na nártu objevila malou hnědou tečku, vyhodnocenou jako miniaturní klíště. Brýle do blízka jsem nepoužila, vždyť vidím, a lupu jsem nenašla. Ego bušilo na vrata – rychle ven s roztočem. Namazala jsem místo olejíčkem a krouživými pohyby v protisměru hodinových ručiček jsem se ho snažila dostat ven. Nestalo se NIC, zhola NIC, klíšťátko se ani nehlo!
„To je v háji, už se zapil až pod kůži,“ konstatoval vnitřní hlas.
Se slovy: „Počkej, vrahu, mě nedostaneš!“ jsem vydesinfikovala jehlu a jala se vetřelce vyšťouchnout. Z rány vycrčelo trochu krve, ale nic se nestalo. Rána se zahalila do rudého opojení a jelikož jsem nic neviděla, šla jsem spát.
Ranní průzkum klíšťového pole mě velmi zneklidnil; okolí bylo oteklé a červené. Zopakovala jsem pokus s olejíčkem a následně i krémeček jsem použila. Zase NIC. Klíště bylo na tom samém místě jako včera.
„Jestli ho nevytáhneš, nevím zdali přežiješ encefalitidu nebo budeš žít bez následků boreliozy,“ moudře filozofoval vnitřní hlas.
„Neboj, co nezvládnu sama, zmáknou doktoři.“ Vytočila jsem chirurgickou ambulanci a zeptala se sestřičky na radu, kterak se mám zbavit nezvaného útočníka.
„Potřete ho tekutým mýdlem a masírujte místo tak dlouho až se pustí, třeba i deset minut,“ slyšela jsem ve sluchátku.
Podle rady jsem místo potírala pět, deset i patnáct minut a pořád NIC. Byla jsem zoufalá a nešťastná. Jedině chotínek mě může zachránit, napadlo mě. Když mu slíbím oněch 90 Kč, které jsem ušetřila za pohotovost, určitě mi pomůže. Jeho trpělivost a láska ke mně budou těmi správnými světlonoši k vítězství.
Tom si důležitě nasadil brýle, zkontroloval připravené „nádobíčko“ a postříkal místo Difusilem. Chvíli „operoval“, ale svou snahu ukončil slovy: „Žádné klíště, ani klíšťátko, to je znamínečko, chotínečko! Mám u tebe devadesát kaček.”

MSF, základem této blamáže bylo nesprávné vyhodnocení celé situace. Místo s domnělým klíštětem nesvědilo a ani nebylo původně zarudlé.