Co ti neřeknu, tě nenapadne

Odjezd vrcholil;přežili jsme bez následků několik hádek a Tomových rozhodnutí, že nikam nepojede (jak typické!) a mých pádných odpovědí: „Tak zůstaň doma, sbalím kletr, vezmu platební karty, trochu peněz v hotovosti a vyrazím na nejbližší autobusové nádraží; sednu na první spoj, který přijede. Deset dní mě neuvidíš, neuslyšíš. To je můj sen – cestovat nevědět kam, ale pobývat tam, kde by se mi líbilo. Potkávat nahodilé „vedlejdoucí“, pozorovat lidi a vůbec jen tak si být. Aspoň na chvíli, aspoň na několik dní.
V samém závěru jsem byla vypeskována za to, že jsem neodnesla „na hlídání“ dvě venkovní kytky. „Co ti neřeknu, tě nenapadne!“ žasla jsem nad tvrdostí slov, která k mému přečinu nestála za to. Nebylo nic jednoduššího než květináče sebrat a odnést k sousedce. Správně vnitřní hlas tvrdil, klid, ani se nenaděje a máš ho – co mu neřekneš, neudělá.
Po první ujeté stovce kilometrů jsem vznesla nesmělý dotaz, jestli neví, kde je speciální podpěra krku do automobilu. „Nechal jsem ho v druhém autě,“ dostalo se mi odpovědi. „Vidíš, co ti neřeknu, ani tě nenapadne,“ popíchla jsem ho jako špendlíkem do hýždí „Ale s tím rozdílem, že domů se nevrátíme, abychom napravili, cos zvoral.“

MSF

Příspěvek byl publikován v rubrice Chorvatsko - jaro 2008. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *