Dovolenkové rituály

„A kdy plánuješ jarní dovolenou?“vyhrkla jsem na Toma otázku jako pramen živé vody v poušti na začátku dubna.
„Co já vím. Uvidíme, jak se situace vyvrbí,“ pravil s potutelným úsměvem a snil svůj nekonečný sen o zvelebování obydlí, které pamatuje Bílou horu. (První zápis o naší chalupě je z roku 1576. Pozn. autorky.)
„Tak víš, co? Já hlavně nic vidět nechci, toužím po jediném – vědět, kdy letos pojedeme na jarní dýchánky do Chorvatska,“ vyštěkla jsem nakvašeně a dál divoce listovala diářem. „Když nic nenaplánujeme, nikde nepojedeme. Sobota šestadvacátého dubna, co říkáš?“ ukončila jsem monolog. Chotínek se vyjeveně díval na mě a do kalendáře, ale nic jiného než souhlasit mu nezbývalo, protože ví, že nejlepší ráj pro hlukem a stresem zmordované ego a pro milovníky klidu je na přelomu dubna a května, kdy starší spoluobčané Evropské unie se teprve na cesty připravují.
„A s termínem odjezdu už nehýbej a k předpovědím počasí nehleď. Abychom na svých tři tisíce voňavých jarních kilometrů měli dostatek času, musíme vyjet podle plánu. Ber to jako letenku. Nepřijdeš včas, neletíš!“ proškolila jsem důkladně svého nerozhodného manžela a nedala mu žádný prostor, aby mohl navrhnout vlastní řešení. „A koneckonců jsem ti říkala – když jsi v pohodě, je s tebou krásně všude.“

MSF