Čert nikdy nespía touha mého muže vlastnit nějaké plavidlo také ne. Druhý rok vzal situaci pevně do svých rukou a našel českého výrobce, který za poloviční cenu německého trhu nám dodal nafukovací kajak pro dva lidi; žádné šméčko, ale seriozní plavidlo na vlastní sádlo. Dokonce jsem k tomu dostala i jasně žlutě svítící záchranou vestu s píšťalkou.
Z časových důvodů jsme právo prvního pokusu nechali až na Jaderské moře. Nic není tak snadné, jak v televizi vidíme. Rovnováha a stabilita vratkého kajaku na mořské hladině, byť jen s malinkými vlnami, se musí vědomě udržovat a pádlování není žádná sranda. Poprvé jsem se nalodila, vzala dvojpádlo, hrábla do vody vlevo a šťouchla vpravo a už jsem se točila dokolečka dokola.
Abychom jeli vpřed a Tomáš nepádloval sám, musela jsem opět převzít roli kormidelníka a styl pádlování usměrňovat říznými povely: „áááá raz a áááá dva.“
První a druhá naše vyjížďka na našem novém dvou kajaku mezi špatným počasím se vydařila. Třetí byla osudová.
Nalodili jsme se s nutným proviantem, malou svačinkou, zásobou časopisů a šnorchlovacích pomůcek po deváté ráno; obloha jako když vymete, moře jako na rybníku, slunce vysílalo světelné signály a slabounký větérek povzbuzoval naše počínání.
Minuli jsme první zátoku a pokračovali jsme v pádlování, když mě z pravidelného rytmu vytrhnul vlastní žaludek, kráčejí do vyšších pater mého já, aby se na ruby obrátil a ryby byly nakrmeny. Kolem dokola se začaly zvedat dlouhé vlny, příznak nepohody na souši i na vodě.
„Jarmilko, buď v klidu, nic se neděje. Jen vlny od lodí nás zasáhly“ podezřele medově mě chlácholil chotínek.
„A kde vidíš nějakou loď?“
Ticho a klid po pěšině, odpověď žádná. Bodejť by byla, když široko daleko nebyla ani kocábka, ani rybářský člun, plachetnička, luxusní jachta nebo loď s výletníky.
Tentokrát jsem nasadila vlastní rozum a velela: „Otáčíme zpět.“
No, těch řečí o chemickém WC, o poseroutce, o chabém chrabrém srdci.
„Chrabrost sem, srdce tam, kašlu na odvahu. Chci zpět.“
Obrátili jsme nazpátek a zakotvili v malé zátoce. Na závětrné straně malého zálivu bylo příjemně; průzračně modrozelená voda zvala ke koupání, Tom šnorchloval a potápěl se pro všelijaké škeble, hlásil a předával úlovky a slunce krásně opalovalo. Pohoda na Jadranu.
„Poslúchaj, Tome, podiv sa, nad Rábem snad už chčije“ laškovala jsem s Tomem ve valašském nářečí.
„Co blbneš, roba, sa ti len zdá,“ kontroval a zmizel pod hladinou.
Poměrně dlouho se ještě v klidu sušil´a slunil. Díky tomu nás mizérie dostihla chvilku po vyplutí. Vítr letěl z jihu, moře zčernalo jako inkoust, vlny s čepicemi před námi, vlevo, vpravo, do kempu pořádný kus a svítivě žlutá záchranná vesta v klidu odpočívala na pobřeží v přívěsu. Strachem mi oči téměř lezly z důlků, u prdelky mi cvakalo, nervy napnuté k prasknutí, ale vnitřní hlas měl pohotovost prvního stupně: „Vezmi rozum do hrsti, soustřeď se na pádlování, makej, nic jiného ti nezbývá, pokud nechceš ve vodě zhebnout.“
Bez remcání a zbytečných poznámek jsem předala velení novému kapitánovi a s tichou dušou jsem plnila jeho příkazy: „Doprava zabrat, vlevo lízat.“
Stylem vpravo zabrat a vlevo lízat jsme byli u mola za necelou půl hodinu, ale v hodině dvanácté.
Vítr s bouří tančili divoké tance a moře jim vydatně přizvukovalo. Slota, že bys psa ven nevyhnal. Ale odměnila jsem se. Valašský penicilín je meducína osvědčená, výtečná, lahodící, zahřívající i uklidňující. Díky ní jsem nervový otřes přežila a domů se živa vrátila.
MSF