Plasťák alias Pádolína I

Do finančního transu s výraznou vadou řečijsem se dostala poté, co Tom vyslovil požadavek na zakoupení dvoumetrového nafukovacího gumového člunu s tří a půl koňovým motorem, na němž bychom brázdili mořskou hladinu u chorvatského pobřeží v rozsahu několika dnů v roce.
Vnitřní hlas radil: „Klídek, nasaď v proti argumentaci princip poškozené desky a uvidíme.“ A viděli jsme. Za týden jsem dokázala odvrátit finanční matchbool a domů přibyla menší krabice s čínským nafukovacím člunem pro dvě osoby a případně jedno dítě, se dvěma páry vesel za finanční obnos, který nestál ani za řeč, ale jak se později ukázalo, nejsme tak bohatí, abychom kupovali levné věci.
Těšila jsem se na vodu jako děcka na prázdniny, snila jsem o místech, které jako správní pionýři své doby navštívíme z vodní hladiny, leč množství úkolů před nástupem na vytouženou dovolenou, žádnou testovací jízdu nám neumožnilo, což mělo katastrofické následky pro první použití člunu na mořské hladině s mírnými vlnami a slabým proti větrem.
Těsně před vyplutím jsem se důkladně namazala opalovacím ochranným krémem, abych pokožku sobě zanechala dobronzova opálenou.
Připravené plavidlo z lehké nafukovací pryže, opatřené po obvodu provázkem pro zpevnění a dva páry vesel jsme dotáhli za všeobecného veselí k moři. Vedle rychlých člunů a moderních jachet vypadal náš plasťák jako Popelka z chudobince.
Opatrně jsme ho položili na vodu, Tom přidržel a já do něj žuchla jako měch s bramborami. Křečovitě jsem se přidržovala provázku, vyvažovala loď a snažila se neslyšet hurónský smích přihlížejících přátel. Tom majestátně nasedl, odpíchl od mola a vypluli jsme. Vlastně pokusili se vzdálit. Abychom jízdě dali nějaký řád pasovala jsem se demokraticky (ostatně jako několikrát v životě) na kormidelníka.
Na povel: „Ráz!“ byly vesla připravena do záběru. Na druhý povel: „Dva,“ se vesla zaklesla do sebe a ozvalo se několik dutých ran.
Tom skřípal zuby a v duchu litoval, že do testů na manželku před několika lety nezařadil disciplínu na vodě.
Nebyla bych to já, kdybych se vzdala při prvním neúspěšném pokusu. „Budeme opakovat“ pravila jsem přísně a v duchu jsem jaskotala nad vydařeným šermířsko-veslařským soubojem.
„Áááá raz!“ vesla jsme připravili na záběr.
„Aááá dva!“ vesla opět zaduněla, ale s tím rozdílem, že jsem Toma téměř sestřelila z vratkého člunu.
Jeho pud sebezáchovy a moje intuice mě zbavily vesel definitivně. Vlastní sádlo se sice nespotřebovalo, ale ta pohoda! Azurové moře, nebe jako šmolka, sluníčko a mírný vánek, muž u vesel, co víc si člověk z vnitrozemí může přát?

MSF