Za odměnu považujivšechny výhledy do širokého okolí, kterými mě příroda obdaří po štrapáci a utrpení, abych mohla spatřit to, co jiní, méně zdatní, méně odvážní nebo dokonce méně aktivní neuvidí.
Na automobilovou vyjížďku kolem Vranského jezera v Severní Dalmácii jsem se oblékla do bílé sportovní košile a krátkých kalhot, abych v nezvykle teplém jarním počasí v automobilu nezhebla a nohy patřila modrými koženými sandály jako na lázeňskou kolonádu.
Úrodnou krajinou zelinářských zahrad, vinohradů, ovocných sadů a polí jsme po půlhodině jízdy od městečka Vrana byli nasměrování tabulí s označením VODIKOVAC PHOTO POINT na prostorné parkoviště a další cedule stejného obsahu slibovala rozhled k fotografování sladkovodního jezera.
Nasadili jsme řízný krok hned za parkovištěm, abychom za třetím biblickým křížem
zjistili, že by bylo vhodné šetřit síly a dech ve žhavém a dusném počasí, vždyť k vrcholu jich bude ještě nejméně devět; nakonec jich bylo celkem čtrnáct.
Široká kamenitá pěšina stoupla vzhůru, nohy mnohokrát škobrtaly o její nerovnosti, drobný štěrk padal do sandálů a já jsem byla vzteky bez sebe, co že jsem si na nohy obula. Jazyk se mi lepil na patro v důsledku nedostatku tekutiny (voděnka v PET láhvi se zahřívala v kufru automobilu) a kůže se smažila pod náporem slunečních paprsků; ale zvědavost byla silnější, než příkoří, které jsme museli položit na pomyslný oltář poznání.
Křížovou cestou se čtrnácti moderními kříži jsme k vrcholu došli za dobrou půlhodinu, abychom byli poprvé okouzleni malou, nově obnovenou kapličkou s funkčním zvonem a sakrální výzdobou.
Největší odměnou byl ojedinělý a jedinečný výhled na Vransko jezero největší sladkovodní jezero v Chorvatsku, oddělené od mořské hladiny slabým proužkem země s Jadranskou magistrálou.
Z poledního oparu vystupovaly v popředí z moře větší a menší malebné obydlené i neobydlené ostrůvky a v dáli se zřetelně rýsovali vrcholky Národního parku Kornati. Krása barev, vody a hor.
MSF
Foto: A.T.C.